FAQ - Základní informace ke genealogii


Genealogie

Následující text je převzat z Ottovy encyklopedie obecných vědomostí. Text je psán ve formě vybraných hesel encyklopedie, řazených abecedně. Odkazy v textu směřují na jiná hesla nebo přílohy, které již nemusí být součástí této webové stránky. Některá hesla však mohou být součástí informací k heraldice. Můžete také využít serveru Seznam.cz, který zpřístupnil na svých stránkách vyhledávání v Ottově encyklopedii.

Doporučené publikace pro oblast genealogie.


Bastard [^]

Bastard v ohledu sociálním značí nemanželské dítě, levobočka, nebo dítě pošlé z manželství nerovného; názvu toho užíváno hlavně ve středověku a bastardi sami jím se označovali (tak Vilém Normanský praví v listině jím zřízené: Ego Guillelmus, cognomento bastardus; a Dunois podpisoval se: J. Bâtard d'Orleans). Slovo to nemělo příhany jako německé bankert a naše panchart, jež přešlo do obecné a prosté mluvy.

Dědické právo [^]

Dědické právo slovanské. Dějiny národů slovanských dosvědčují veskrze platnost řádů rodových v prvotních dobách kulturního rozvoje národů těchto a přirozeně tudíž i u nich dědické právo v dobách oněch vůbec se nevyskytuje. Právo to pojí se i tu k rozvoji individuálního vlastnictví; toto pak-zejména pokud se týče takových předmětů majetkových, jež ve právu nejdříve významu nabyti mohly, jako pozemků, nářadí polního a p. teprve rozkladem řádů rodových nabývá významu. Jakož však rozklad tento ani u všech národů slovanských stejnou dobou, ani pojednou se neudál, tak i důsledky jeho, zračící se v rozvoji dědického práva, ani pojednou, ani stejnoměrně nevystupují.

Nejrychleji vyvinovalo se dědické právo v Čechách, kdežto u jižních Slovanů, kde zřízení rodové v zadrugách namnoze až do dob našich se zachovalo, dědické právo poměrně nejpozději se vyvinovati počalo, a nejmladší forma jeho, jevící se v posledních pořízeních. i dnes ještě nezdomácněla. Jak hluboko byly zakořeněny názory o jednotě rodové, viděti na poli dědického práva zejména v řádu t zv. spolků, vedle kterého dědicové společně k pozůstalosti povolaní tuto společně bez jejího skutečného rozdělení drželi a užívali a kteréžto spolky ještě ve XIII. i násl. stol. velmi zhusta se vyskytují. Rozklad řádů rodových měl dále v zápětí druhdy i vzájemné odcizení sobě rodin z rodů dříve sloučených; důsledně vyskytuje se někdy i ta zásada, že poboční příbuzní po sobě nedědí, nýbrž pozůstalost osoby bezdětné že stává se odúmrtí i připadá knížeti. Tak ustanovuje na př. "úplná ruská pravda" z r. 1113 (čl. 103).

Další důslednost řádů rodových i v tom se vyskytuje, že osoby pro zločin z rodu vyloučené zůstaly též vyloučeny z dědictví a že děti nemanželské, jež taktéž v rod nenáležely, naprosto postrádaly práva dědického vůči svému zploditeli. Jako v právu německém i u národů slovanských vyvinulo se dědické právo nejprve ve formě zákonného či vlastně nápadního práva, v němžto též posloupnost dle pokolení se upravuje a podobně i rozdíl mezi nemovitostmi a svrchky, jakož i rozdíl mezi dědinou a pozemky od zůstavitele samého teprve nově nabytými v dědickém právu má značný význam. Mezi příbuznými byli v přední řadě k dědictví povoláni potomkové zůstavitelovi. I v právu slov. panuje obecně zásada, že bližší pokolení vylučuje vzdálenější a i právo repraesentační se pravidelně neuznávalo. Mezi více stejně oprávněnými dědici dělila se pozůstalost rovným dílem, kterážto zásada tou měrou se hájila, že stanoveno, že nejstarší má děliti, nejmladší první díl voliti a kterýkoliv prostředni vyšším odhadem (per plus offerentiam) díl tento na se potáhnouti může.

Zvláštní zásady vyvinuly se ohledně dědického práva potomků pohlaví ženského. V právu českém vyslovují již statuta ducis Ottonis (1189) zásadu, že dědictví otcovo připadá na dcery, není-li tu synů, v "úplné pravdě ruské" ustanovuje se totéž, avšak pouze ohledně pozůstalosti bojarské (čl. 104), kdežto dcery "smerdovy" (článek 103) i při nedostatku synů z dědictví otcova jsou vyloučeny. V právu srbském stanoví zákonník c. St. Dušana (1354) v míře velmi obmezené jakési dědické právo p. dcer ke šperkům nalézajícím se v pozůstalosti otcově, a to pouze, není-li tu synů (čl. 136). V právu polském však vyvinul se obyčej, patrně z Uher se rozšířivší (Decr. Andr. II. ai 1222), že dcery nevybyté, vedle synů pozůstalé, mají obdržeti dohromady jednu čtvrtinu pozůstalosti otcovy (quarta puellaris), kteroužto zásadu statut Litevský z r. 1529 výslovně potvrdil. (Rozd. IV., art. 7.). V dobách pozdějších však dědické právo dcer vždy více k platnosti přichází. V právu českém se dcery otce zemřevšího bez synů jmenují přímo dědičkami, i mají právo "vkročiti ve všecko zboží otce svého i v jiná práva všecka pohlaví mužskému příslušná též jako syn" (Všehrd), v právu polském pak již za Vladislava Jagełłonského r. 1423 ustanoveno, že dcery nemající bratrů mají míti přednost před ostatními příbuznými otce jejich i ohledně nemovitostí, a statut Mazovský z r. 1536 přímo stanoví, že v případě tom ani dřívější se odřeknutí dcer závazné moci míti nemá. Pouze vnukové po zemřelých synech mají míti naprostou přednost před dcerami. Konečně ve právu ruském, zvaném sudebník Ivana Vasiljeviče III. (1497), dcerám v nedostatku synů taktéž dědické právo p. i k nemovitostem se přiznává (čl. 60). Nezůstalo-li po zemřelém potomků, pozváno jest k pozůstalosti jeho poboční příbuzenstvo, taktéž tím způsobem, že bližší vždy vzdálenějšího vylučoval a stejně vzdálení že pozůstalost mezi sebou dělili rovným dílem. Přednost kmene mužského před ženským, jakož i příbuzných plnokrevných před polokrevnými vyskytuje se i v této třídě. Vedle toho však v některých právech, jako zejména právu polském, nabyla též platnosti zásada, že má se při zboží dědickém hleděti na původ jeho a pokud rozeznávati to lze, jmění od otcovských příbuzných na zůstavitele přešlé že opět se má navrátiti k otcovským příbuzným a podobně i jmění od matčiných příbuzných že mají nabyti příbuzní se strany matčiny. To nazýváno resolutio fortunarum. V polském právu-i ve třídě pobočních příbuzných platily zásady o řečené "quarta puellaris. Jakož konečně v právu německém, tak i v právu slovanském jeví se nastupování předků v pozůstalost potomků výjimkou, pravidlo tvoří i tu zásada ve statutu Wislickém (1347) vyslovená, že filius vivente patre non habet alicuius rei dominium a tudíž též se povždv uznávalo pravidlem hereditatem descendere, non ascendere. Ostatně vyvinulo se [Dědické právo] p. předků poměrně velmi pozdě, namnoze teprve v XVI. st. (v pol. pr. 1588), pravidla pak, dle kterých se posloupnost předků řídila, nebyla vůbec ustálena, nýbrž rozhodováno od případu k případu, až konečně zásady římského práva tu dříve, tu později jsou přijaty. Hlavní péče vynakládána tu na to, aby matka vdova po synu bezdětném snachou svojí nebyla zbavena výživy v domě syna svého.

Vdova konečně dle práva slov. vůbec dědičkou muže svého nebyla; původně měla zajisté jen nárok na výživu v rodu i rodině zemřelého manžela. Přinesla-li v manželství věno, dostačující k výživě její vdovské, měla na tomto přestati; neměla-li však věna nebo nedostačovalo-li toto, mohla společně s dětmi svými chlebiti až do smrti své nebo "do stavu svého proměnění", t. j. vstoupení v nový sňatek.

Pozůstalost osoby zemřevší bez příbuzenstva oprávněného k posloupnosti spadá ovšem na komoru panovníkovu jako odúmrť. Posloupnost tato nápadní tvořila u národů slov. arci povždy pravidlo; zprávy týkající se pořízení pro případ smrti dokazují samy o sobě výjimečnost jejich. Tak jako v právu něm. jeví se i u národů slov. smlouvy dědické, a to kladné či nabývací, i záporné či odříkání se dědictví. Jako kladné smlouvy dědické lze zejména též nazvati spolky, kterými sobě dvě osoby vzájemně pojišťují nápad dědický a které jednostranně rušiti se více nemohly (Všehrd VI., 17).

Smlouvy dědické záporné vyskytují se pak nejčastěji ve formě odříkání se dcer dědictví, jež by jim po smrti rodičů jejich připadnouti mělo, ve prospěch bratrů svých.

Ovšem toto odřeknutí jevilo i ten následek, že, kdo dědictví druhého se byl odřekl, nedědil po něm ani tenkráte, umřel-li tento bez všelikého příbuzenstva jiného; pozůstalost spadla tu jako odúmrť do komory panovničí. Závěti, jakožto jednostranná, vždy odvolatelná pořízení o jmění svém pro případ smrti, v právu slovanském samostatně se nevyvinuly, nýbrž při jejich uvádění v obyčej veskrze patrným jest vliv církve. Počátky dědického práva testamentárního teprve ve XIII. stol. se vyskytují, avšak teprve v XVI. stol. jeví se užívání závětí obecnějším. Že i tu závěti v první řadě neobsahovaly nic jiného než stanovení odkazů ve prospěch církve, jest přirozeno; proto též v Rusku nazývají se závěti "duchovnyja gramoty", a církev tudíž také bděla nad tím, aby dědicové šetřili vůle zemřelého, vyslovené v závěti. Závětí však dědice jmenovati mohl sobě původně pouze ten, kdo sám neměl přirozených dědiců, zejména tedy vlastních dětí; poněvadž pak v případu tom vlastně skracován nárok panovníka na odúmrť, vyžadováno druhdy ku pořízení závětí svolení panovníkova. Jakmile obyčej závětí pořizovati se ustálil, upravovány jsou též, druhdy velmi podrobně, jejich forma, podmínky platnosti atd. Ostatně vyskytují se i v právu slovan. dosti četná obmezení vzhledem k sestavení i obsahu testamentů či kšaftů, jako zejména, že se smí jimi pořizovati pouze o statcích movitých, za plné síly tělesné i duševní. Ústně pořizovati bylo pravidelně naprosto zakázáno.

Fideikomis [^]

Fideikomis něm. práva čili tzv. rodinný fideikomis (svěřenství) jest právní ústav, spočívající vtom, že majetkový předmět následkem ustanovení jisté osoby (zakladatele fideikomisu) přecházeti má určitým řádem jen na členy jisté rodiny. Účelem fideikomisu jest pojistiti určité rodině na věčné časy vynikající sociální postavení. Dle tohoto účelu mohou býti předmětem fideikomisu jen takové předměty, které poskytují trvalý pramen důchodů, jako jsou především pozemky.

Zakládání fideikomisů bylo reakcí proti šířícímu se volnému disponování s nemovitostmi. Starší německé (a podobně i slovanské) právo nepřipouštělo zcizování pozemků, zvláště dědičných statků, beze svolení dědiců (čekanců). Pozemek mohl zcizen býti jen tenkráte, Když členové rodiny dali své svolení, nebo když do roka a do dne zcizení neodporovali. Od této zásady znenáhla se upouštělo a disposice s nemovitými věcmi stavěna víc a více na roveň disposici s movitostmi. Naproti těmto novým řádům vyvinuje se reakce zejména od XIII. stol. Nejdříve vyskytují se případy, že vlastníci nemovitostí soukromými disposicemi nařizují, že statek mezi více osob nikdy nemá býti dělen. Od XIV. stol. pokládají se za platné i takové testamentární disposice, dle nichž pozemek dle jistého řádu posloupnosti vždycky jen od jednoho člena (potomka) rodiny zůstavitelovy mohl býti děděn. Případy podobné setkávaly se sice na počátku s odporem, avšak znenáhla dobyly si obecného uznání. Zvláštní interes na zachování rodinného jmění v míře neztenčené, a to vždy v jedněch rukou, měla zvláště šlechta, vyšší i nižší, a pak i zámožné měšťanstvo. Když římské právo bylo recipováno, dosahovala vyšší šlechta účelu svého rodinnými smlouvami a domácími statuty, kdežto pro nižší šlechtu a stav měšťanský vytvořilo se zvláštní právo, jež jen vnějším, nahodilým způsobem navazováno na římskou fideikomisní substituci, vyslovenou ve 159. novelle Justiniánově a rozšířenou v pozdější italské praxi i doktrině.

Poprvé byl tento názor hájen obšírným způsobem od Knipschildta v jeho "Tractatus de fideicommissis familíarum nobilium" (1654, a před tím již v dissertaci z r. 1626). Názoru o fideikomisní substituci římského práva dalo se však jen částečně užiti. Předmět se závazkem fideikomisní substituce v rodině mohl přecházeti jen do čtvrtého kolena, načež se v rukou posledního držitele stával co do disposice úplně volným. Proto záhy od srovnávání s římským právem upouštěno, a z někdejší romanistické doktriny zbyl jen pouhý název "rodinný fideikomis", který upomíná na právo římské. Ústav rodinného fideikomisu rozšířil se pak všeobecně a spočívaje původně na právu obyčejovém a pak jsa vyvíjen doktrinou, uchoval se až na naše dny.

V nových zákonnících jest dosti podrobně upraven. Zákony francouzské revoluce fideikomisy zrušily, a Code civil ve čl. 896. zapověděl obmezování dědiců. Proto neměly za francouzského panství v Německu nové fideikomisy býti zřizovány a dosavadní měly býti zrušeny. Avšak brzo byly tyto zákony opět zrušeny. R. 1848 byl ústav ten znova ohrožen. Základní práva německého národa ($ 38.) stanoví zrušení fideikomisů a žádají, aby zemská zákonodárství tuto zásadu provedla.

Některé státy se dle toho zachovaly, ale v krátkosti byly zákony fideikomisům nepřátelské opět zrušeny, tak že ve většině německých zemí existují dodnes rodinné fideikomisy.

Zřízení fideikomisů děje se písemným prohlášením vůle zakladatelovy, a to buď na případ smrti (poslední vůlí nebo dědickou smlouvou) anebo inter vivos (jednostranným nebo smluvním jednáním). Kromě toho vyžadují jednotlivá práva veřejného vyhlášení vůle zakladatelovy, po případě zápisu do veřejných knih a velmi zhusta různého způsobu státního účastenství (stvrzení moci zákonodárné, zeměpanské, soudního stvrzení), často i zřízení inventáře. Dle pruského práva třeba jest soudního vyhlášení a dle bavorského práva soudního potvrzení, které však nesmí býti odepřeno, jsou-li splněny zákonné požadavky. Většina novějších zákonů žádá zeměpanského potvrzení, jehož jest třeba dle pruského práva jen při velmi velikých fideikomisech (s čistým výnosem přes 30.000 marek), dle práva saského jen při fideikomisech, které ještě ve třetí ruce mají býti nezměnitelné. V Rakousku třeba jest dokonce svolení moci zákonodárné (zák. ze 13. čna 1868).

Způsobilým, zříditi fideikomis, jest každý, kdo může o jmění svém volně disponovati. Povinné díly nesmějí arci zřízením fideikomisu býti zkráceny. Právo, zřizovati fideikomisy, není žádnou stavovskou předností. Pravidelně mohou je tedy zakládati nejen rodiny šlechtické, nýbrž i měšťanské, ačkoli práva toho užívá více šlechta. Jen dle práva bavorského připouští se zřizování fideikomisů pouze ve prospěch rodin šlechtických.

Co může býti předmětem fideikomisu, uvedeno již shora. Některá partikulární práva, zvláště pruské a bavorské, obmezují fideikomisy jen na pozemky (domy jsou tudíž vyloučeny) a kapitály. Jednotlivé zákony žádají též minimální hodnoty fideikomisu (na př. pruské právo u pozemků minimální čistý výnos 7500 marek, u peněžných fideikomisů kapitál aspoň 30.000 marek).

Co se týče poměru toho kterého držitele k fideikomisu samému, panují v doktrině různá mínění. Dle jedněch spisovatelů jest fideikomisní jmění zvláštním účelným jměním, které náleží jako vlastnictví pouze rodině, kdežto ten který držitel fideikomisu má pouze obsáhlé právo požívací. Se stanoviska obecného práva nedá se však mínění to zastávati, poněvadž rodina (nehledě k rodům vysoké šlechty) není právním subjektem. V minulých stoletích rozšířen byl nejvíce názor o tzv. děleném vlastnictví, dle něhož vlastnictví vrchní náleželo rodině (čekancům) a t. zv. vlastnictví požitků držiteli fideikomisu. Názor tento projeven jest také v rak. obč. zák. ($ 629.).

Vlastnictvím požitků rozuměla tu starší doktrina ona rozsáhlá práva požívací, která se od práva vlastnického lišila jen tím, že držitel fideikomisu nesměl různým disponováním zkrátiti práva čekanců. Názory o děleném vlastnictví jsou dávno již překonány, a dnes uznává se takořka všeobecně, že držitel fideikomisu jest pravým, arci (ve smyslu zakládací fideikomisní listiny) obmezeným, jeho vlastníkem. Právo vlastnické vykonávati může jen salva rei substantia, a odpadnou-li čekanci, nabývá vlastnictví úplného. Zciziti, zastaviti a věcně trvale obtížiti pozemek, není oprávněn. Zcizení, které přes to se stalo, jest neplatné a nenabývá se jím vlastnictví. Čekanci mohou vystoupiti proti nabyvateli s reivindikací, jakmile k nástupnictví jsou povoláni. Ani descendent zcizujícího držitele fideikomisu není povinen zcizení uznati, poněvadž právo své neodvozuje od zcizujícího ascendenta, nýbrž přímo od zakladatele fideikomisu. Co se týče nezcizitelnosti fideikomisu, jde obecné právo tak daleko, že neuznává ani svolení žijících čekanců, jakož i kuratora zřízeného k hájení práv potomků, ani svolení soudního. I v těchto případech jest zcizení neplatné. Partikulární práva se od této přísné zásady uchýlila a dovolují v jistých případech zcizení. Pruské právo dovoluje změnu rodinného statutu jakož i zcizení a obtížení rodinného jmění jednohlasným a od fideikomisního úřadu schváleným usnesením rodiny. Při disposicích jistého druhu, jako při směně nebo zcizení jednotlivých parcell, umístění a vypovědění fideikomisních kapitálů, dále při kontrahování nutných zápůjček, stačí, když si držitel fideikomisu opatří svolení dvou určitých čekanců.

Z účelu fideikomisu vyplývá, že držitel musí statek fideikomisní i s příslušenstvím udržovati v dobrém stavu a opatřovati nutné opravy. Pravidelné hospodářské náklady má nésti z výnosu mu připadajícího. Pro mimořádné požadavky může podstatu fideikomisu učiněným nákladem jakožto fideikomisním dluhem obtížiti, pokud se týče, mohou jeho allodiální dědicové žádati od nástupce fideikomisu náhradu.Ostatní členové rodiny mají jen neodňatelné právo čekanecké. Jednak náleží jim totiž právo dozoru, právo na inventarisování, pojištění a kladení účtů, na účastenství v jistých jednáních, týkajících se správy fideikomisu, jednak nároky na odbytné, na výživu nebo vyplácení určité renty z příjmů fideikomisu a p.

Pro dluhy, které kontrahoval držitel fideikomisu, nemohou věřitelé sáhnouti na podstatu fideikomisu. Za dluhy takové zavazeny jsou jen plody (výtěžky) statku z vlastnického období dlužníkova, pokud arci nebylo jich užito na udržování fideikomisu a na hrazení vlastních dluhů fideikomisních, kterými se rozumějí dluhy zakladatelovy, náklady podniknuté k očištění statku od věcných břemen a konečně dluhy učiněné k uhrazení mimořádných nákladů, jež byly nutny za tím účelem, aby hospodářská výnosnost statku byla udržena nebo zjednána.

Co se týče nástupnictví ve fideikomisu, platí vůle zakladatelova. Každý jednotlivý čekanec nastupuje tedy dle principu sukcesse ex pacto et providentia majorum, z práva přímo od zakladatele mu poskytnutého a na právu předešlého držitele nijak nezávislého. Myšlénka tato provedena jest tu daleko přísněji než ve právu lenním, tak že i potomci posledního držitele zpupné dědictví mohou odmítnouti, statek fideikomisní však podržeti. Schopnost nástupnictví řídí se podmínkami, jež zakladatel ustanovil. Zhusta žádá se šlechtictví prosté nebo jistým počtem předků kvalifikované, původ z rovného manželství, určité náboženské vyznání atd. I kde takových zvláštních podmínek není, rozumí se v pochybnosti zrození z řádného manželství, mužské pohlaví a náležitost k mužskému kmenu. Není třeba podotýkati, že zakladatel může k nástupnictví povolati i ženy a ženské příbuzenstvo (t. zv. ženské fideikomisy). Pravidelně stanoví zakladatel pro fideikomisní posloupnost zvláštní řád, který se od obecného řádu dědičného uchyluje. Dle toho nazývá se pak fideikomis majorát (je-li povolán nejstarší z nejbližších zákonných dědiců posledního držitele), seniorát (je-li povolán nejstarší čekanec celého rodu), primogenitura (náleží-li přednost nejstaršímu čekanci z nejstarší linie), a podobným způsobem, hledí li se k mladšímu věku, minorát (je-li povolán nejmladší z nejbližších zákonných dědiců), juniorát (je-li povolán nejmladší z celého rodu) a ultimogenitura (náleží-li přednost nejmladší linii). Béře-li se zřetel pouze k liniím, rozeznávají se primo-, secundo., tertiogenitury.

Nebyl-li ustanoven zvláštní řád posloupnosti, nastupuje posloupnost intestátní, arci s tou modifikací, že kmen mužský, jakožto nositel rodinného jména, vylučuje členy ženské. Vymřením kmene mužského obyčejně fideikomis zaniká, fideikomisní statek pozbývá totiž povahy fideikomisu a může kterékoli osobě byti odkázán. Někdy však povolána bývá po vymření mužských potomkův nejbližší ženská příbuzná posledního držitele fideikomisu (ultimus familiae) a s ní i přiženěná linie kognatů. Od nástupnictví ve fideikomis vyloučeni jsou adoptovaní, nemanželské děti a legitimovaní per rescriptum principis. Dle obecného práva zaniká fideikomis jen vymřením rodu k nástupnictví oprávněného a zahynutím věci. Partikulární práva připouštějí i dobrovolné zrušení fideikomisu, a sice usnesením rodiny, jednohlasným totiž prohlášením všech čekanců. Většina partikulárních práv dovoluje takové zrušení jen za takových kautel, které jsou předepsány pro změny ve fideikomisním předmětu. V Rakousku upraveny jsou poměry fideikomisní jednak v občanském zákoníku ($$ 618-646), jehož ustanovení, a sice $$ 627., 635.-637. doplněna, resp. modifikována byla zákonem ze 13. června 1868 čís. 61. ř. z. (o povolení ke zřízení a zadlužení fideikomisů), jednak cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208. ř. z. ($$ 220.-256.), jednak jurisdikční normou ze 20. listopadu 1852 č. 251. ř. z. ($ 38. a 89.). Dle $ 1. zák. ze 13. čna 1868 č. 61. ř. z. může povolení ke zřízení fideikomisu uděleno býti jen říšským zákonem, a dotyčný návrh zákona má jako vládní osnova předložen býti říšské radě. Dle předpisů obč. zák. i cit. cís. pat. musí pro každý fideikomis zřízen býti zvláštní kurator, který má za povinnost bdíti nad tím, aby kmenové svěřenské jmění bylo zachováno a nezhoršeno. Kromě kuratora mají soudy z úřední povinnosti pečovati o to, aby fideikomisy zachovány byly neztenčené ($ 627. obč. zák., $ 223. a násl. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208. ř. z.). Držitel fideikomisu může třetinu fideikomisního statku zadlužiti, aniž potřebuje svolení čekanců nebo kuratora; stačí jen svolení fideikomisního soudu. Běží-li o zadlužení přes tuto míru, dává svolení c. k. nejvyšší soudní a kassační dvůr (vyslyšev kuratora i všechny známé čekance), avšak jen v tom případě, když kontrahování dluhů k udržení fideikomisu nezbytně jest třeba ($ 3. cit. zák. ze 13. čna 1868). Soudní moc v záležitostech fideikomisních náleží v Čechách zemskému soudu (dekret dv. kanc. ze 23. srp. 1784 č. 326.). Před forum tohoto soudu spadají nejen nesporné záležitosti svěřenské, nýbrž i spory, týkající se poměrův fideikomisních, jako žaloby o posloupnost ve fideikomisu, žaloby o prohlášení fideikomisu za zaniklý a podobně.

Morganatické manželství [^]

Morganatické manželství (matrimonium ad morganaticam, ad legem Salicam, Morganatische Ehe, Morgendingsehe, Ehe zur linken Hand; výraz odvozuje se od gotsk. morgjan, zkrátiti, obmeziti, jiní uvádějí jej v souvislost s Morgengabe) jest manželství, při jehož uzavření se ujednává, že manželka a děti se vylučují ze stavovských práv manžela, resp. otce, a děti mimo to i z nástupnictví na trůn a z dědictví kmenových statků rodinných. Jest to právní ústav germanského původu, praktický dnes jen pro členy panujících rodů a založený na názoru, že manželský svazek spojen býti může se všemi právními účinky pouze tenkráte, jsou-li oba manželé rovného urození.

Starší něm. právo znalo vedle manželství, jehož účelem bylo zploditi pravé dědice, ještě dovolený konkubinát. Církev pokládala takové soužití za manželství, avšak dle práva světského nemělo toto manželství všech účinků rovnorodého manželství. Uzavřením jeho nejen že nenastala stavovská rovnost manželů, ani děti nestávaly se účastnými vyššího stavu otcova, a k pozůstalosti manželově, resp. otcově měla žena i děti pouze ona majetková práva, jež nebyla závislá na rovnorodosti. Vdova z nerovnorodého manželství neměla tedy nároku na vdovský podíl (Witthum, Leibgeding), nýbrž jen na jitřní dar (Morgengabe), a děti nebyly oprávněny k nástupnictví ve statky kmenové, fideikommissní a manské. První zprávy o tomto ústavě vyskytují se v langobardském lenním právu. Název matrimonium ad legem Salicam nepochází odtud, že by morganatické manželství známo bylo již psanému zákonu Salickému, nýbrž odtud, že se ústav tento zakládal asi na obyčejovém právu salickém.

Obyčejovým právem vyvinul se ústav tento od XIV. stol. počínajíc v Německu, a sice jen pro členy vysoké šlechty. Této vysoké šlechtě něm. (někdejší šlechtě říšskostavovské) byla rovnorodost se suverenními rody zaručena něm. spolkovou aktou z 8. čna 1815, buntovým usnesením z 19. srpna 1825 a dle cášského konferenčního protokolu ze 7. listop. 1818.-Literatura: J. St. Pütter, Über Missheiraten deutscher Fürsten und Grafen (Gotinky, 1796); Göhrum, Geschichtl. Darstellung der Lehre von der Ebenbürtigkeit (Tubinky, 1846, 2 sv.); Niebelschütz, De matrimonio ad morganaticam (1851).

Pokrevenství [^]

Pokrevenství čili příbuzenství pokrevní (lat. consanguinitas, cognatio naturalis, franc. consanguinité, něm. Blutsverwandtschaft, rus. đîäńňâî, pol. pokrewieństwo) jest poměr osob založený tím, že jedna osoba rodem pochází od druhé, nebo že obě pocházejí od téže osoby třetí. Pochází-li jedna osoba přímo nebo nepřímo od druhé, jest tu příbuzenství v linii přímé (cognatio in linea recta). Pocházejí-li ty které osoby od téže osoby třetí, mluvíme o příbuzenství v linii příčné neboli pobočné (cognatio in linea obliqua) a příbuzných pobočných (collaterales). V linii přímé rozeznávají se předkové (ascendentes) čili pokolení vzestupné (linea superior sive ascendens) a potomci (descendentes) či pokolení sestupné (linea inferior sive descendens).

Příbuzenství pobočné jest plnokrevné čili plnorodé nebo polokrevné čili polorodé podle toho, zda příbuzní pocházejí od téhož páru lidí či mají pouze jediného předka společného. Sourozenci plnorodí (germani), jakož i polorodí mající otce společného nazývají se v právu římském consanguinei, polorodí z téže matky pak uterini (ve starém právu českém jednobřišní). V právu záleží často na blízkosti neboli na stupních, kolenech (gradus) pokrevenství, jež v právě rozličných národů určují se různým způsobem.

V právě moderním zachovalo pokrevenství veliký význam již jen v oboru práva rodinného a dědického a jen výjimečně v jiných oborech právních. Naproti tomu však na nižších stupních právní kultury všech plemen a národů hrálo neobyčejnou úlohu. Podle souhlasného mínění právních historikův a sociologů p. bylo zdrojem, z něhož se prýštila veškera práva i povinnosti jednotlivcovy. Jen ve svazcích pokrevenských člověk docházel faktické i právní ochrany, jakož i plného svého, byť tehdy jen primitivního rozvoje.

Teprve na vyšším stupni kultury vyvinuly se t. zv. svazky společenské, které převzaly mnohé úlohy, jež dříve plněny byly jen svazky pokrevními. Z nich největší význam mělo společenství rodinné, založené u Áríjců (podle Leista) na pohřbívací povinnosti dětí vůči rodičům, na t. zv. obsequium čili exsequiích (řeč. t€ no- mizámena neb t€ námima poieżn, lat. justa facere). Mezi descendenty a ascendenty tří prvých stupňů panovala sakrální jednota. Pohřbívací povinnost vůči předkům měly především děti, synové ('delfoť), pak děti dětí čili vnukové ('neyioť) a v třetí řadě pravnukové ('neyiadoť). Všichni tito příbuzní tvořili užší rodinný kruh, sakrálně od ostatních příbuzných oddělený. Řecky nazývá se tento užší kruh příbuzných 'gqisteżc. U Indů odpovídá pojmu tomu rodina zv. sapin da. Totéž co anepsiadoi Řeků jsou sobrini Římanů.Srov. co se píše o významu pokrevenství ve článcích Manželství a Msta krevní.

Rodokmen [^]

Rodokmen, chatrný překlad, něm. Stammbaum a lat. Arbor genealogica, dobře česky vývod, sestrojení, jak některý rod po předcích se vyvíjel, tak aby v něm zřejmá byla posloupnost neb filiace.

Vývod bývá dvojí. Jeden jest posloupný začínající s nejstarším známým předkem a jeho manželkou, pak vyčítající syny a dcery s manželkami a manžely a pak děti oněch a týmž způsobem až do posledních neb nynějších. A tu jest zase dvojí způsob. Buď jest vývod prostý s pouhými jmény, aneb jsou přidána letopisná data. Takových vývodů bylo množství po hradech a tvrzích, jak lze shledati v dílech Paprockého a Balbína; mnoho jich zahynulo a o nových se stále pracuje. Od těchto vývodův liší se vývody průvodné, jimiž se má dokázati, jaká krev dostala se do jisté osoby skrze otce, matku, dědy, báby, pradědy, prabáby atd.

Obyčejně přidávají se k tomu také štíty nebo celé erby, odtud také jest pojmenování rozličných druhů takových sestavování, totiž do čtyř, šesti, osmi aneb více štítův čili tolikéž předkův. Způsob tento ve starých dobách ještě více byl obvyklý nežli první. Ještě nyní užívá se ho často, má-li býti šlechtic přijat za komořího u dvora neb do šlechtických řádů jak duchovních tak světských. Obyčejně se žádá vývod až do 16 štítův čili předkův. Doklady takové píší a maluji se na pergamenových listech neb závitcích a někdy bývají některými osobami pověřeny neb (co jest jistší) bývají přiloženy doklady z kostelních knih.

Vývod průvodný jde zdola nahoru a vyvíjí od pozdější doby nazpátek, kdežto posloupný jde shora dolů a vyvíjí ze starých dob do novějších. Zvláštního způsobu jsou také vývody na náhrobních kamenech, obyčejně jen štíty naznačené, někdy i s přidanými jmény. Způsob ten býval do 17. stol. velmi oblíben. Nejčastěji se vyskytují čtyři štíty v rozích kamene, totiž nahoře v pravo dědův po otci, v levo dědův po matce, dole v pravo báby po otci a v levo báby po mateři. Avšak vyskytují se také vývody takové o pěti, šesti, osmi, devíti, dvanácti a šestnácti štítech. (Obšírně o tom v Českomoravské heraldice M. Koláře na str. 112-127.) Veliký vývod posloupný spatřuje se v Sejfích u Hostinného, nejznamenitější průvodní (ovšem v Čechách) a svého druhý jediný jest vývod Šternberský v kníž. arch. bechyňském, který vyvíjí ze středu kruhu, tak že nejstarší předkové jdou za sebou v obvodě.

Rodopis [^]

Rodopis čili genealogie, v nejširším smysle nauka o vývodě jakýchkoli věcí (na př. řečí, zvířat, bylin), obyčejně však pomocná věda dějezpytná, která vyličuje posloupnost, vývoj a příbuzenství jednotlivých rodin a to z té příčiny, aby se tím vysvětlil vliv jednotlivcův aneb celých rodin na některé záležitosti působící nebo jisté právní poměry. Rozděluje se na čásť theoretickou a praktickou, z nichž ona obsahuje pravidla a tato důsledky.

Rodopis hledí především k panujícím rodům, poněvadž působení jejich bylo nejmocnější, a je velmi důležitý v příčině právních poměrů posloupnosti.

Také šlechtický rodopis má svou důležitost pro zemské a místní dějiny (což nejlépe shledati jest, srovnávají-li se díla Palackého s pracemi jeho předchůdcův i vrstevníkův), jako i pro jisté právní poměry (statky nápadní neb fideikommissy), a z té příčiny jest rodopis důležitý i pro právníka. Pravidla povšechná vypisují se v článcích Pokrevenství a Příbuzenství (v. t.). Ve staročeských zvyklostech vyskytují se kromě toho některé zvláštnosti, které pro toho, jenž o českém rodopise pracuje, jsou velmi důležité. Každý pokrevenec mužského pohlaví s otcovy strany slove strýc (v užším smysle otcův bratr), ženského pohlaví teta. Mužský člen s matčiny strany slove ujec. Synové dvou bratří nazývali se bratři strýčení; jestliže jeden pošel ze sestry, bratří tetění. Slova otec, máti a bratr kladou se často jen ze zdvořilosti a k tomu třeba prohlédati též při rodopisném badání. Posloupnost jednotlivých rodin lze vypisovati buď souvisle a jednotlivá udávati data i s doklady, ale pro snadnější přehled zdělávaly se tabule způsobem takovým, že první člen byl dole a rozrození šlo nahoru, tak že vypsání se podobalo stromu, který nezřídka také přimalován. Odtud pochází název arbor genealogica čili rodokmen (v. t.), avšak v moderních tabulkách vždy je psán předek na nejvyšším místě.

Prameny rodopisu jsou též, jako u dějepisu, ale vždy třeba přihlížeti s náležitou soudností; pomocné vědy dějepisu jsou též pomůckami pro rodopis náleží k vědám nejstarším. U starých Židů byl velmi vyvinutý cit pro rodopis, jak svědčí několik míst v bibli. To lze i říci o jiných národech východních. U Římanů poprvé se objevuje snaha vybájiti slavné předky; v nesvědomitém tom jednáni následovali národové románští a germanští ve středověku a nejvíce kvetlo toto šejdířství v XVI. a XVII. stol., jsouc podporováno patolízalstvím darebných lidí, kteří neumělost a nemožnost nahrazovali výmysly, dovádějíce předky někdy na trojské hrdiny, ba i na Adama. Proslulým v té příčině jest Rüxnerovo dílo Turnierbuch (1527). Nápravu způsobili Francouzi, zejména du Chesne (+1640), Hogier (+1660), Lancelot le blond a j. V Němcích povznesli rodopis (v XVII. stol.) hlavně Ritterhusius a Spener. Z XVIII. a XIX. stol. jest mnoho dobrých děl rodopisných. Přední pracovnici v té příčině byli Hübner, Gebhardi, Gatterer, Koch, Hopf, Behr, Cohn, Grote, Oertel. Rodopisné tabulky k dějinám slovanských národův sestavil V. Křížek. Ze zvyku přidávati kalendářům seznamy rodin panovnických a šlechtických vyvinul se způsob vydávati sbírky takové o sobě. Tak povstal r. 1764 Gothajský genealogický kalendář knížecích rodin, který se vydává posud. Téhož původu jsou příruční knihy hraběcích a panských rodů, jež vydává Justus Perthes v Gothě. Konečně sluší uvésti příruční knihu šlechtických rodin, jež se vydává v Brně. Všechny tyto knihy jsou vzácnými prameny genealogických studií, obsahujíce časem celé články rodopisné.

V Čechách desky zemské, jež shořely, byly nepřebranou studnicí pro rodopis, prvním všeobecným archivem šlechtickým. Pokud nestačily, pomáhalo se svědectvím starých lidí. V jednotlivých rodinách udržovaly se zápisy rodinné, jež bývaly pramenem vývodův psaných v zámcích a kostelích. První zpracování soustavné vycházelo od Bartoloměje Paprockého. Užil šlechtických archivův tehda hojných (viz "Věstník Král. spol. nauk", 1890 a 1891), z nichž nám zachoval vzácné výpisky věcí ztracených. Žaluje ovšem také na nepřístupnost u některých rodin. Sice práci svou založil na titulářích. Paprocký byl badatel nekritický, což u něho lze omluviti, nebylť rodilý Čech. Maje vědomost o společném původu Slovanův, přenášel tuto myšlenku i na panské a vladycké rody, jako by se byly rozrodily i do Čech i do Polska. Nemalou zásluhu má i tu, že pojal do svého badání i Moravu a Slezsko.

Tvůrcem vědecké genealogie jest Václav Březan, jenž založil badání své hlavně na dokladech listovních a svoje výpisky okořenil vrozeným svým vtipem. Jest úžasné, jak pilně probral nejen sbírky svých pánů (z Rožmberka), nýbrž i jiných. Bohužel spisy jeho, jež by byly nejpokročilejším národům vzácnou památkou, nejsou vydány (rukopisy v Třeboni, Krumlově, Rajhradě a museu kr. Č.).

Šlechetný Bohuslav Balbín věnoval rodopisu veliký svazek svých Miscellaneí sebrav drahně vývodův u svých šlechtických příznivcův, které mají cenu nestejnou, založeny jsouce i na Hájkovi i na ničemných výmyslech lichotníkův. Také scházelo mu soustavné badání heraldické, kterého Březan se nespouštěl. Výtečným a pilným badatelem byl P. Vincentius řádu sv. Augustina na Novém m. Praž., z jehož spisů zachovala se zajímavá snůška (univ. bibl. praž. XVII F 35). V XVIII. st. vynikli Vunšvic (sbírky v zem. arch.) a Frank (sbírky v Roudnici) rozsáhlými studiemi genealogickými, které pocházejí z větší části z rodinných pamětí a jiných dokladů pracně sebraných. Schönfeldovo museum heraldicko-genealogické mělo býti předním nalezištěm pro rodopis, ale rozprodáním jeho zmařen prvotní úmysl.

Tvůrcem novověké genealogie jest Fr. Palacký. Pronikavému jeho duchu neušly chyby předchůdcův a proto založil nejstarší rodopis Čech a Moravy jen na listech, letopisech a pečetech. Ačkoliv pak výsledky badání jeho od té doby hýbáno, přece jen z tvrdé kamenné stavby hnul se jen některý kamínek. Nemálo přispívali k soustavnému rodopisu Rybička a Svoboda, jejichž práce o šlechtě z Čech, Moravy a Slezska v Riegrově Nauč. Slov. uložené jsou výsledky dlouholetého badání a vydatnými pomůckami. M. Kolář sebral hojně pamětí o šlechtě pocházející z plzeňského kraje, z nichž několik sepsání vytištěno v tomto Slovníku (písmena A-K). Nemalou zásluhu získal si Č. Zíbrt svou bibliografií, sebrav a svědomitě roztřídiv všechna sepsání posavadní.

Šlechta [^]

Šlechta (sthněm. slahta = rod), souhrn osob, již zrozením svým nad široké vrstvy lidu povznesených a různých předností požívajících. Jakkoliv existence šlechty vůbec odporuje přirozené rovnosti lidí a pokládati se musí za útvar prvotním řádům společenským neznámý, přece shledáváme se se zjevem tímto u veškerých takřka národů, jejichž společenské řády nám jsou známy. O příčinách vzniku útvaru toho stanoviti lze namnoze jen domněnky: v bájích některých národů, na př. Germanů, božský přímo původ šlechtě se připisuje; udatenství ve válce, věhlas v národních shromážděních, služba božstvu a p. momenty podporovaly vznik tento, přenášení pak poct, vynikajícím osobám přiznávaných, i na potomky jejich přispívalo k ustálení názorův o vyvýšenosti jednotlivých rodin i rodů nad jinými.

Již u četných pranárodů jižní Ameriky nalézáme jakýsi druh šlechty, u Číňanů vyskytuje se od pradávna devět různých stupňů čestné i titulární šlechty, jejichž členové nemají sice zvláštních občanských práv, avšak v občanském životě požívají různých čestných výsad; v Japaně nalézají se již v IX. století po Kr. hlavně dva druhy šlechty, šlechta lenní (daimio) i šlechta dvorská (kuge), ke kterým přistupuje ve stol. pozdějších ještě zvláštní šlechta vojenská (samuraj).

U Indů náležejí členům kasty bráhmanů i kšatrijů jako takovým leckteré přednosti stavovské, na př. nepřípustnost trestu smrti i trestů tělesných, pravé vlastnictví pozemků, možnost vstoupiti u větší počet sňatkův; též u starých Babylóňanů (zákoník Hammurabiho as 2250 l. př. Kr. ) jakési zárodky šlechty jako zvláštního stavu, ano i zřízení lenního se nalézají. U despoticky ovládaných Peršanů nebylo nikdy ani stop jakési třídy obyvatelstva, zvláštními přednostmi obdařené; u Egypťanů pak panovaly podobné poměry, jako u Indů: kasta kněží i vojínů tvořila tu zvláštní třídu obyvatelstva oproti ostatnímu lidu uzavřenou, v ohledu veřejného i soukromého práva důležitými výsadami se vyznačující.

U Židů po dobytí Palestiny kmen Levitů tvořil zvláštní třídu obyvatelstva, jejíž členové byli výhradně oprávněni k úřadu soudců i písařův, a vedle těchto i náčelníci kmenů tvořili jistého druhu šlechtu rodovou; avšak po návratě Židů ze zajetí babylónského šlechta tato již se nevyskytuje, ustoupivši místo jakési timokracii boháčů. Členové této šlechty majetkové nazývali se Rošenim (slovutní), jejich potomkové Zegenim (staří); jim přiznáváno právo, poskytovati ochranu osobám chudým i vykonávati soud. Žádné šlechty nenalézáme pak u muslimů.

U starých Řeků, kde již název Achajů na šlechtu poukazuje, lze již v t. zv. době hérójské zcela jasně stopovati povznesené postaveni šlechty nad prostým lidem. Šlechtu tvořili tu členové určitých rodů, mezi nimiž rod královský, odvozující původ svůj od božství, zaujímal místo přední. Šlechta tvořila tu radu králů, jí příslušel při národních shromážděních rozhodný hlas, kdežto prostý lid pouze libost neb nelibost svou nad usneseními šlechty hromadně projevoval, šlechta vynikala značným majetkem pozemkovým, ona byla výhradně způsobilá k úřadům a p. Okolo pol. VIII. stol. př. Kr. po svrhnutí starého království veškerá moc státní přešla na šlechtu, která ji po více nežli sto let též zachovala; členové šlechty (eupatridi) drželi největší čásť všech pozemků ve svých rukou, z jejich středu voleni jsou též (od r. 632) tzv. archonti (9) s jednoroční mocí úřadní, kteří stáli vůbec v čele státu. Solón snažil se zákony svými sice o splynutí živlu šlechtického s lidovým, rozděliv veškeré občanstvo athénské podle bohatství, avšak přes to šlechta udržela se i nadále v držení předností svých, až r. 508 démokracii podlehla a od bitvy u Plataj (r. 479) Athény jeví se hlavním sídlem řecké démokracie; podobně i v Korkyře r. 425 aristokracie jest naprosto zničena. Za to však Sparta po dlouhou ještě dobu zůstala hlavním sídlem aristokracie. Po podmanění Řecka Římem (r. 146 př. Kr. ) š. pozbyla vůbec všeho státoprávního významu.

V Římské říši bylo již v době královské občanstvo rozděleno ve třídy šlechtických patriciů a členy tzv. plebis. Patriciové přivedli r. 513 př. Kr. království k pádu i tvořili odtud stav panující, z něhož bráni jsou povýtečně úřadníci i kněží, oni vládli též přímo nebo nepřímo státními pozemky i tzv. ager publicus; poznenáhlu teprve nabyla plebs rovnoprávnost s patricii, ač i tu tito, z nichž i konsulové jsou voleni, dovedli senátem zachovati si rozhodný vliv na vedení záležitostí veřejných. Od vydání t. zv. zákona dvanácti tabul (450 i 449) nabyla však plebs vždy rozhodnějšího vlivu v ohledu tom (r. 445 lex Canuleja, kterou zavedena přípustnost sňatků mezi patricii i členy plebis, r. 366 lex Licinia Sextia, kterou konsulát, r. 300 lex Ogulnia, kterou augurát i pontifikát plebejům přístupným se stal). V druhém období republiky (338-265 př. Kr. ) utvořil se však nový stav šlechty úřední (nobilitas) z potomků rodin, jejichž členové drželi úřady tzv. kurulské; avšak stav tento požíval pouze čestné přednosti před ostatními občany (jus imaginum). Význam této nové šlechty, vynikající záhy rozsáhlým majetkem pozemkovým, vzrůstal sice dosti rychle. avšak vedle ní nabyla rozhodné moci souběžně se šířící se světovládou Říma množící se aristokracie finanční (equites), i tvořila vedle nobility druhý stav šlechtický oproti tzv. plebs rustica (zemědělci) i plebs urbana (prostí obyvatelé města). Nobiles i equites označováni pak společným názvem optimates oproti ostatním, zv. populares. Boje mezi těmito dvěma třídami o vliv na záležitosti veřejné rozhodnuty jsou sice za Sully ve prospěch šlechty, avšak jen na krátký čas; proskripcemi r. 43, kterým prý za obět padlo na 300 senátorův a 3000 rytířů, zničena jest moc s ty, nenabyvši již ani později žádného trvalejšího významu.

U národů germanských shledáváme se již při prvním jejich vystoupeni na jevišti historickém se šlechtou (stn. ôdal, ags. ędel; adalingi, edhilingi, eorlas). Z okolnosti té však, že u národů severských, v prvotních sídlech svých setrvavších, [Šlechta] až hluboko do pozdního středověku se nevyskytuje, souditi lze, že řád šlechty vyvinul se teprve za dob posouvání se Germanů v nová sídla a tudíž ponejvíce vojenského jest původu, ač již Tacitus uvádí šlechtu jako stav dědičný. Z rodů šlechtických voleni králové i knížata, členové jejich vynikali bohatstvím, vyšším odkladem, v shromážděních národních dbáno povýtečně rady jejich, oni uzavírali se oproti ostatním třídám obyvatelstva zakazováním nestejnorodých sňatků, snad i úřad kněžský jim byl vyhrazen, a ve sporech, jež nenáležely před shromáždění národní, vykonávali úřad rozhodčích. I v t. zv. družinách členové šlechty požívali jakýchsi předností. Zesílením moci královské mizel však význam této staré, rodové šlechty a na její místo nastupuje nová šlechta, nalézající základ přednosti stavu svého ve zvláštním, osobním poměru služebním ke králi, tedy šlechta služební. Změna tato u Franků v stol. VI., zejm. však VII. se ustálila, hlavně tím, že úřady správní i soudní, jež králové členům družiny své svěřovali, staly se dědičnými, a tím i attributy moci úřadní, jako vyšší odklad, nárok na různé dávky i služby obyvatelstva úředních okresů (hrabství, vévodství), dotace pozemkové a p. pokládati se mohly za příslušenství stavovské. K ustálení řádu šlechty služební přispěl konečně rozvoj řádu beneficiálního (viz Beneficium 2), tak že za dob pozdějších Karlovců tato š. služební, přetvořivši se sama opět v rodovou, u veškerých národů germanských tvoří bezvýjimečné pravidlo.

V říši Německé rozšíření řádu beneficiálního (viz Lenní právo) záhy přivedlo k utváření rozdílu mezi s tou vyšší i nižší. Oni vasallové totiž, kteří drželi léna svá bezprostředně od krále, tvořili od konce století XII. t. zv. stav knížecí či vysoké říšské šlechty (arcibiskupové, říšští biskupové, opatové i abatyše, knížata, vévodové, hrabata různého druhu i svobodní pánové), kdežto ti, kdož dávali sobě udělovati léna-třeba i říšská-z tzv. druhé ruky, jakož i t. zv. rytířové, tvořili šlechtu nižší. Vysoká šlechta nalézala zejména ve svém stavovství říšském, totiž právu místa i hlasu na říšských sněmích, jakož i v zákazu tzv. nerovných manželství záruku uzavřenosti své oproti nižší šlechtě, ač i z této tzv. rytíři říšští byli říši bezprostředně podřízeni. Panovníkové říše mohli sice udělením říšského stavovství zjednati členům nižší šlechty hodnost knížecí, avšak sněm říšský opětovně tomu odporoval, až r. 1654 ustanoveno, že povýšení císařem na důstojenství knížecí jen tenkráte má za následek nabytí stavovství říšského, jestliže takto povýšený nabude jednak území, říši bezprostředně podřízeného, a toto se přivtělí některému z krajů říšských, ustanoví proň příspěvek k t. zv. říšské matrikuli a konečně, přijmou-li stavové říšští sami povýšeného ve svůj střed. R. 1742 musil konečně cís. Karel VII. ve volební své kapitulaci se zavázati, že povýšení stavovského nebude udělovati ani nestejnorodým manželkám osob stavu knížecího bez výslovného svolení stejnorodých příbuzných manželových. R. 1803 i 1806 jest největší část vysoké šlechty říšské mediatisována (viz Mediatisace), čímž stala se poddanou zeměpánů, v jejichž území nalézaly se jejich statky, avšak čl. 14. akty Německého bundu z 8. čna 1815 ponecháno jim důstojenství její i právo stejnorodosti s rody panujícími, jakož i právo t. zv. autonomie ohledně jejich statkův i poměrů rodinných. Stará šlechta říšská odtud vlastně přestala i splynula se šlechtou, jež povýšení své stavovské, jakož i práva svá v ústrojí státním (členství v t. zv. panských sněmovnách, právo zvláštního zastoupení ve sborech zákonodárných, právo zřizovati svěřenství a p.) odvozuje z udělení zeměpánův i zvláštních statutů šlechtických, v různých zemích býv. říše Něm. vydaných.

Ve Francii do rozdělení říše Francké vasallové královi tvořili jedinou šlechtu; těm z nich, kteří drželi vévodství i hrabství, náležela plná moc zeměpanská, králové nemohli pro území jejich vydávati zákony, jim náležel t. zv. regál mincovní, výsost soudní i lenní nad jejich podvasally (arričre-vassaux), oni svolávali sjezdy v územích svých (assises, échiquiers, grands jours), vydávali statuta i potvrzovali práva zvyková (coutumes). ohrazovali města atd. Vedle těchto vasallů královských tvořili však též rytíři nižší šlechtu. Od XIV. stol. liší se šlechta dědičná (nobles de race) od šlechty nové, vznikající následkem povýšení stavovského, králem uděleného, i členstvím v parlamentech; členové staré šlechty (pairs du royaume) byli rozenými členy pařížského parlamentu i podléhali pouze jeho soudu; vůči nim všichni ostatní šlechtici tvořili šlechtu nízkou. Časté udílení šlechtictví králem, výsadami, podle kterých členství v určitých úřadech zjednává šlechtictví, vzrostl stav šlechty nad míru a množily se i různé její kategorie. Ve stol. XVII. i násl. lišila se tzv. noblesse de race, ke které náleželi ti, jejichž rodiny alespoň sto let trvaly v držení šlechtictví, noblesse par lettres, šlechta listovní, kterou bylo lze i koupiti a jejíž členstvo neustále se množilo, a pak t. zv. annoblis d'offices nobles, š. vojenská i úřednická. Veškerá šlechta pak roztříděna co do práv členům jejím náležejících ve tři stupně; nejnižší byl stupeň t. zv. écuyers neb gentilshommes. prostá to šlechta; vyšší tzv. chevaliers i seigneurs, rytíři i držitelé panství s různými názvy (baron, châtelain, vicomte, comte, duc); nejvyšší stupeň tvořili tzv. princes, členové suverenních rodů, zejm. členové rodu královského; zvláštní třídu mezi nimi tvořili tzv. pairs de France, rodiny na důstojenství to výslovně králem jmenované, jež však musily býti v držení panství, jež poskytovala alespoň 8000 liv. roč. důchodů (duchés pairies). Tito pairs de France obdrželi r. 1711 zvláštní statut, ve kterém jsou stanovena jejich četná práva čestná, politická i majetková, upraveny jejich poměry rodinné, otázka jejich soudní příslušnosti a p. Avšak ani tyto četné třídy nevyvažovaly ještě veškerou šlechtu v dobách předrevolučních. Práv šlechtických dostávalo se na př. též všem doktorům práv (noblesse comitive), měšťanům určitých měst (Paříže, Toulonu, Lyonu a j.), tak že počet šlechticů dosahoval výše ohromné. Francouzská revoluce snesením ze 4. srpna 1789 zrušila veškeré přednosti šlechtické; Napoleon I. dekrety z r. 1806 i 1808 utvořil novou šlechtu, avšak již r. 1814 vyslovena opět rovnost všech občanů státních před zákonem, přiznáno však členům šlechty, užívati bývalých svých titulů, králi pak právo udíleti šlechtictví. R. 1832 konečně zrušen zákaz neoprávněného užívání šlechtických titulů, tak že nyní každý Francouz může míti jakýkoliv praedikát. Zvláštní šlechty tedy ve Francii nyní již není.

V Anglii, kam šlechta zavedena jest Vilémem Podmanitelem, řád ten vykazuje zvláštní vývoj. Šlechta tu nenabyla nikdy toho významu ani té výlučnosti prav oproti ostatnímu obyvatelstvu, jako na př. v Německu i Francii, a to proto, poněvadž v bojích svých proti království odkázána byla na pomoc ostatních tříd obyvatelstva, obzvláště bohatého měšťanstva, a i králové vždy dovedli převahu šlechty zabrániti ústupky ve prospěch svobody všeho lidu. Nižší šlechta tak již ve XIII. stol. takřka úplně splynula s měšťanstvem tím, že i tomuto rovnoměrně s ní bylo přiznáno právo účastňovati se v jednáních na sněmě říšském. Šlechta vysoká (nobility) měla i zachovala sobě pouze jednu přednost, tu totiž, že náčelníci rodin jejích jsou již zrozením svým členy horní sněmovny (peers of England), kteří pouze od této souzeni býti mohou, a že požívají podle důstojenství svého jako vévodové, markýzové, earls, viscounts, baronets neb lords různých čestných práv. V každé jiné příčině jsou však i oni na roveň postaveni všem ostatním občanům státním, zejména neplatí v Anglii zásady o t. zv. nerovném manželství. Panovník může ostatně důstojenství peerův uděliti komukoliv. Důstojenství peerů jest dále spolu s pozemkovým vlastnictvím rodinným dědičné pouze podle zásady prvorozenství, tak že mladší synové i dcery splývají se [Šlechta]-tou nižší i měšťanstvem jak jménem tak i právy svými. Tak druhorozený syn vévodův stává se markýzem, ostatní pak náležejí již k t. zv. gentry či urozeným i nepožívají žádných zvláštních práv před jinými členy lepší společnosti občanské.

V zemích Rakouských ani po sloučení zemí koruny České i Uherské s ostatními dědičnými zeměmi rodu Rakouského nebylo žádné společné šlechty rakouské, nýbrž pouze šlechta česká, uherská atd. Šlechta jedné země nemohla tudíž činiti nároků na práva veřejná, šlechtě domácí v jiném území náležející. Pouze udělení t. zv. indigenátu (naturalisace) mohlo to způsobiti, indigenát pak uděliti příslušelo pouze jednotlivým sněmům zemským. Od 2. pol. stol. XVI. však stávalo se častěji a častěji, že stavové různých zemí udíleli tento indigenát takovým cizím šlechticům, kteří vstoupili ve svazky příbuzenské se šlechtou domácí aneb nabyli pozemků v tuzemsku aneb konečně získali sobě ve službách státních neb dvorských zvláštní zásluhy. Tím pak stvořeny jsou základy k utvoření zvláštní šlechty obecně rakouské. V českých zemích zejména způsobily proměny politické po bitvě na Bílé Hoře, že císař v Obnoveném zřízením zemském vyhradil si výslovně právo udíleti inkolát. Taktéž stalo se obvyklým, že udílely se členům šlechty různých zemí tituly knížecí, hraběcí a později i vévodské; avšak tituly tyto neměly žádného zvláštního významu a neposkytovaly zejména žádných zvláštních práv politických před ostatními členy šlechty domácí. Konečně množil se již od stol. XVI. počet takových šlechticů, kterým z milosti císařské jest uděleno šlechtictví (litterae armales). Tito tvořili šlechtu nižší i nazýváni buď armalisty nebo šlechtici erbovními. Poměry tyto zachovaly se v celku bez podstatných změn až do r. 1848 a teprve zákonodárstvím nejnovější doby zavedeny jsou i tu podstatnější změny. O šlechtě české, polské i ruské srv. čl. Čechy, str. 483 sl., Polsko, str. 157 a sl., Rusko, str. 321 a sl., 327 b, 343 a. Srv. též čl. Baron, Dvorjané, Dvorjanstvo, Hidálgo, Hrabě, Kníže, Říšští stavové, Stavové atd.


Doporučené publikace pro pro oblast genealogie

Doporučené publikace, pro oblast šlechtické genealogie:

Další reprinty:

Klub, nakladatelství Garn, Akademie heraldických nauk České republiky a další vydavatelé zpřístupnili celou řadu stěžejních publikací pro batatele v oblasti pomocných věd historických.
Vzhledem k rozsahu nabídky jsou uváděny jen některé vybrané publikace významné zejména pro zájemce o českou heraldiku:

Doporučené publikace pro pro oblast občanské genealogie


Další informace:

Základní informace k heraldice. Odpovědi na často kladené dotazy. Informace ke genealogii na internetu.


Kontakt | FAQ | Úvod | Novinky