Genealogie a Heraldika 3-4/1997 - Ukázka z časopisu č. 2

Ukázka z článku: Jaroslav Tovačovský - Rodové vztahy Valdštejnů, Nosticů a Dietrichsteinů s ruskou šlechtou

Při svých přednáškách o rodových vztazích mezi českou a ruskou šlechtou, které se konaly v roce 1993 v klubu České heraldické společnosti v Praze, jsem zjistil, že mnohé badatele tato problematika velice zajímá, neboť se i oni sami setkávají při svých genealogických bádáních se jmény příslušníků ruské šlechty, o kterých je v dostupné literatuře velmi málo informací. Týká se to především jejich rodinného zázemí (příbuzenských vztahů) a rodových erbů. Proto jsem se rozhodl napsat tento článek.

V roce 1976 byl v GH listech ( řada 4 ) publikován článek dr. Jaroslava Honce “Rekonstrukce rodiny Marie Barbory Palffyové provdané Valdštejnové (1694 - 1769) a diferenční fertilita a mortalita”. Tento článek byl zajímavý tím, že podával informace o hostinských Valdštejnech (větev Waldstein-Arnau, vymřela roku 1886). Česká genealogie se touto větví Valdštejnů zajímala velmi málo. Např. A. Sedláček v Ottově slovníku naučném č. 26, str. 339, heslo “z Valdštejna” odbývá tuto větev velmi stručně několika řádky. Ve stručné genealogii uvádí syny Leopolda Viléma hr. Valdštejna (+1691), ale ne jména jeho dcer. Při bádání to však činí problémy. Např. jedna z dcer Leopolda Viléma - Marie Alžběta (1682-1714) byla babičkou Marie Venantie Bechyňové z Lažan (1738-1772), matky polního maršála hraběte Radeckého. Spolehlivější je práce Wurzbacha “Biographisches Lexikon des Kaisersthums Oesterreich” (1885).

V manželství, jak je konstatováno v článku ing. Honce, Václava Josefa hr. Valdštejna (1685-1731) a Marie Barbory hr. Palffyové (1695-1766) se opravdu sešli outsideři slavných evropských rodů. Valdštejnové této linie odprodávali své statky a ženichovi zůstal jen výnosný velkostatek Rožďalovice (prodán v roce 1757 Clam-Galasům) a nevelký palác v Praze 1 v Platnéřské ulici. V téže době ztrácela majetek i pavlovská linie Palffyů a Marie Barbora byla poslední členkou této linie. Majetkové poměry obou manželů je tedy řadí na periferii tehdejší špičkové feudality. Tato situace se promítla i do sňatků jejich dětí. Je sice pravdou, že Marie Barbora umístila tři starší dcery jako dámy na císařském dvoře a dobře je brzy provdala, přece jenom se však neprovdaly tak, aby se vrátily mezi šlechtickou elitu. Nejlépe ze všech dcer se snad provdala Karolina Marie (1724-1781), která si v roce 1746 vzala Františka Josefa hr. Kolovrata - Libštejnského (1719-1758). Situace nebyla lepší ani u synů - Františka Josefa (1719-1758) a Otty Václava (1729-1790). Starší syn František Josef se asi v roce 1744 oženil s Marií Annou svobodnou paní Chanovskou z Dlouhé Vsi. Jaké bylo toto manželství, je dnes těžké posoudit. Jistě mu však nepřineslo to, co by ho více prosadilo do řad feudální špičky. Nepodařilo se mi zjistit či manželka zemřela, nebo či se manželé rozvedli. Děti se však z tohoto manželství nenarodily. Lze se však pouze domýšlet, že se František Josef nemohl smířit se svým postavením. Nebyl asi pasivní osobností, která by čekala na zbytek valdštejnského majetku - jako dědic (byl starší než bratr Otta Václav). Jistě se také nechtěl smířit s tím, že by měl zůstat na periferii vysoké šlechtické společnosti. U vídeňského dvora asi nemohl počítat s významnějším místem, zde jej zastiňovali jeho příbuzní z mnichovohradišťské větve. Podobně tomu bylo i v armádě - jestli se vůbec chtěl v armádě prosadit. Protože nám chybí prameny o činnosti Františka Josefa mezi lety 1744-1752 je těžké říci, co nakonec bylo tím určujícím v jeho rozhodnutí vstoupit do ruských služeb. Po smrti jeho matky roku 1766 se stává dědicem mladší bratr Otta Václav, který neudržel palác v Platnéřské ulici. Končí jako důstojník ve vojenských službách (manželka Josefa hr. Csáky). Movitý majetek již nevlastní.

V roce 1752 vstoupil tedy František Josef hr. Valdštejn do ruských služeb. V té době vládla v Rusku dcera cara Petra I. Velikého a Kateřiny Skavronské (později carevny Kateřiny I.), Alžběta Petrovna (carevna v letech 1741-1761). Bývá líčena jako panovnice nevýrazná a nerozhodná. Ruský historik V.O.Klju-čevskij o ní napsal: “...dobrá a svévolná ruská báryně 18. století...”.

Carevna Alžběta Petrovna se chopila vlády po zásahu gardových pluků v listopadu roku 1744. V tomto palácovém převratu se především vyznamenala tzv. leibkompanie Preobraženského pluku, jejíž příslušníci, kteří nebyli šlechtici, byli za zásluhy do šlechtického stavu povýšeni (cca 220 lidí). Po tomto převratu se hlavní správa říše dostává opět do rukou představitelů staré ruské šlechty. Na carském dvoře to jsou především - favorit carevny Alexej hr. Razumovský, bratři Šuvalovové, hr. Bestuževové, knížata Dolgoruká, Golycinové, Kurakinové a jiní. V prvních letech své vlády se carevna Alžběta snažila vyhnout jakýmkoliv komplikacím. Bylo nutné zlepšit vnitřní ekonomickou situaci říše. Jedině tak mohlo být Rusko úspěšné ve své zahraniční politice. Jednalo se především o Polsko, tradiční sféru expanzivní politiky carské říše. Zde se Rusko dostává do vztahů s Pruskem, které zde také chtělo prosazovat své zájmy. Proto dochází již v první polovině čtyřicátých let k prvním krokům sbližování se s Rakouskem a Saskem. Tajný pakt s Vídní byl podepsán v září roku 1753. Nakolik se mohl za-pojit do těchto tajných jednání František Josef hr. Valdštejn, který v Rusku půso-bí již od roku 1752, je dnes zasvěceným tajemstvím. Mnoho by tomu však napovídalo. V této době působí u carského dvora jako rakouský vyslanec Mikuláš hr. Esterházi (1711-1764). Jeho rodiči byli hrabě František Esterházi (+1758) a Sidonie hr. Palffy (+1743) - příbuzná matky hr. Valdštejna. Je také zajímavé, že v roce 1754 je přijat do významné ruské šlechtické rodiny (v roce 1754 přestupu-je na pravoslaví) hrabat Rumjancevů. Jeho ženou se v tomto roce stává Darja Alexandrovna (+1817). V ruských službách působí hr. Valdštejn až do své smrti roku 1758. Nepodařilo se mi bohužel zjistit jakou funkci zastával u carského dvora, ani kdy a za co dostává velkokříž řádu sv. Ondřeje - nejvyšší ruské vyznamenání. Myslím si, že byly oceněny jeho, nám dnes neznámé služby, které měly pro Rusko svůj význam. S jeho činností je svázán i rychlý vzestup na car-ském dvoře a velice výhodný sňatek. Pro příslušníka z řad cizí šlechty je tento vzestup dost neobvyklý a podezřelý.

V přijetí hr. Valdštejna do řad ruské šlechty mohl jistě sehrát fakt, že pocházel z významného a starého šlechtického rodu, vždyť pocházel od jednoho z bratranců (Jana Krištofa) Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, ale to by samo o sobě asi moc neznamenalo - bohatstvím neoplýval. Pokud se podíváme na genealogie významných ruských šlechtických rodin svázaných s carským dvorem vidíme, že mnoho jmen cizinců se v nich nevyskytuje. Pokud ano, pak jsou to většinou jedinci, kteří přímo neslouží Rusku - tedy cizí diplomaté a pokud v Rusku slouží, tak k jejich splynutí s významnou ruskou šlechtou dochází až v pozdějších generacích. Proto musel být hr. Valdštejn asi neobyčejnou osobností, když se v tomto prostředí prosadil.

Manželka hr. Valdštejna, Darja Alexandrovna hr. Rumjancovová pocházela z velice staré a rozvětvené rodiny, jejíž členové se nacházeli při dvorech různých údělných knížat. Hraběcí linie rodu pochází od Ivana Ivanoviče - kostromského statkáře. Tato linie rodu vymírá roku 1838. Šlechtická větev rodu, pochází od stolníka Vasilije Nikitiče, který byl v poselstvu knížete Potěmkina po evropských dvorech, žila ještě v polovině minulého století.

Zakladatelem hraběcí linie rodu byl Alexandr Ivanovič Rumjancev (1680-1749). Jako voják Preobraženského pluku strážil osobní komnaty cara Petra I. Velikého. Ten si jej velice oblíbil pro jeho upřímnost, osobní statečnost a dobrý a bystrý úsudek. To vše rozhodlo o jeho další kariéře. Již v roce 1717 je v hodnosti kapitána, společně s Petrem Alexandrovičem hr. Tolstým (1645-1729), vyslán carem do Neapole a Vídně, najít a přivézt zpět do Ruska uprchlého carova syna Alexeje. Tohoto úkolu se oba zhostili velmi dobře. Car potom využívá Rumjanceva především v diplomatické službě. V roce 1720, na základě doporučení cara Petra I., si vzal za manželku dceru Petrova diplomata Andreje Artamonoviče hr. Matvejeva (roku 1714 obdržel říšský hraběcí titul od císaře Karla VI.) - Marii Andrejevnu (1701-1786). Hrabě Rumjancev později působí také jako voják v bojích proti Turkům. Dosahuje hodnosti generálporučíka a dostává roku 1726 řád Sv. A. Něvského. Za své zásluhy je carevnou Alžbětou Petrovnou 13. 7. 1744 povýšen do ruského hraběcího stavu. Jeho manželka je dvorní dámou carevny (její nejbližší přítelkyní). Jak vzpomíná ve svých pamětech pozdější carevna Ka-teřina II. , byla to především hr. Rumjancevová, která zbrojila u carevny proti její matce kněžně Johanně Zerbstské (dělala špionáž pro Friedricha II.). Kateřina II. také označuje hraběnku za jednu z nejmarnotratnějších žen Ruska.

Z manželství se narodil jeden z nejslavnějších vojevůdců Ruska, polní maršál Petr Alexandrovič hr. Rumjancev - Zadunajský (1725-1796), první držitel (tedy po carevně Kateřině II.) řádu Sv. Jiří I. st., tři dcery 1/. Praskovja (1729-1786), manželka vnuka bratra významného generála cara Petra I. - Jakova Alexandroviče hr. Brjuse (angl. Bruce). Jejich jediná dcera Kateřina Jakovlevna hr. Brjus si vzala Vasilije Valentoviče hr. Musina - Puškina (1775-1836), který dostal právo nosit jméno Brjus, neboť rod Brjus jeho ženou v Rusku vyhasl.

2/. Kateřina - manželka generála N. M. Leontěva. Toto manželství však nebylo šťastné. Leontěv byl velice prchlivé a násilnické povahy. Tyto jeho vlastnosti jsou popisovány i v pamětech carevny Kateřiny II. Kateřina od svého manžela odešla a žila se svou matkou.

3/. Darja (+1817) - prvním manželem se roku 1754 stává jmenovaný František Josef hr. Valdštejn (+1758), druhým manželem od roku 1760 pak Jurij Nikitič kníže Trubecký. V manželství hr. Valdštejna a hr. Rumjancevové se asi v letech 1755-1756 narodila dcera Marie Alexandra (v některých ruských pramenech komolí její příjmení - např. Folkenštejn, Valenštejn a podobně) - zemřela asi v letech 1820-1825, která nese křestní jméno po svém dědečkovi a babičce z matčiny strany. Protože její otec brzy zemřel, byla vychovávána především matkou a od roku 1760 jejím druhým manželem knížetem Trubeckým. Později se stává dvorní dámou carevny a dámou nejvyššího ruského řádu pro ženy - řádu Sv. Kateřiny. Jistě se také brzy stala na carském dvoře velice vyhledávanou a výhodnou partií pro sňatek. Pokud se podíváme na rodové vztahy kn. Trubeckých (nevlastní otec) a kn. Golyciných (tetička, žena generála Rumjancova), zjistíme, že se mladá hraběnka Valdštejnová může pyšnit přízní významných ruských aristokratů. Zmíním se pouze o dvou nejzajímavějších vztazích.

Její nevlastní otec Jurij Nikitič kn. Trubecký byl bratrancem Sergeje Alexejeviče kn.Trubeckého - otce druhého manžela kněžny Vilemíny Zaháňské. Zároveň jeho teta Praskovja Jurijevna byla babičkou Alexandry Andrejevny hr. Šuvalovové (1775-1847), která byla manželkou Františka Josefa 8. knížete z Dietrichsteina (1767-1857). Podrobněji jsou tyto vztahy na tab. č. VII.

Teta mladé hraběnky Valdštejnové, Kateřina Michajlovna kn. Golycinová (+1779), byla tetou Varvary Ivanovny kn. Prozorovské - manželky generalisima Alexandra Vasiljeviče Suvorova. Zároveň byla švagrovou jak Kateřiny Dmitrijevny kn. Kantěmir (1721-1793), dcery významného přítele cara Petra I., tak polního maršála Alexandra Borisoviče hr. Buturlina (1694-1769). Tyto rodové vztahy je možné podrobněji sledovat na tabulce č. VI.

Někdy v letech 1776-1780 se mladá hraběnka Valdštejnová provdala za generálporučíka, rytíře řádu Sv. A. Něvského, Ivana Alexejeviče hraběte Apraxina (+1818). Tímto sňatkem se dostává do další významné šlechtické rodiny, která odvozuje svůj původ od tatarského murzy Salchomira. V období panování Dmitrije Donského přichází do Kazaně, kde byl roku 1371 pokřtěn. Jeho syn pojal za manželku Anastasii, dceru tamního knížete Olega. Od jeho vnuka Opraksi mají potomci jméno Opraksinové (či Apraksinové). Tato rodina se může pyšnit svým příbuzenským vztahem s carskou rodinou. Marta Matvejevna Apra-xina (1664-1715) byla druhou manželkou cara Fjodora Alexejeviče (1661-1682) - bratra cara Petra I. tento rodinný vztah také rozhodl o uplatnění jejích bratří. Všichni se stali nejbližšími spolupracovníky cara Petra I.. Nejstarší Petr (1659-1728) byl senátorem, Kazaňským gubernátorem a presidentem justic-kolegia (jeho větev vymřela roku 1798), Fjodor (1661-1728) byl členem nejvyšší státní rady, generál-admirál, rytíř řádu Sv. Ondřeje. Byl to on, který porazil Švédy ve slavné bitvě u Gangutu roku 1710 (zemřel bez potomků). Oba bratři byli za zásluhy povýšeni 23. 2. 1710 do ruského hraběcího stavu. Nejmladší bratr Andrej (1663-1731), který zdědil veškerý majetek po svém bezdětném bratrovi, sloužil u cara Petra I. jako nejvyšší číšník, 7. 2. 1722 byl rovněž povýšen do ruského hraběcího stavu. On je zakladatelem nynější žijící hraběcí linie. I tento rod se dělí na hraběcí a šlechtickou linii. Ze šlechtické větve je nejvýznamnější a nejznámější osobností polní maršál Stěpan Fjodorovič Apraxin (1702-1760), který porazil Friedricha II. u Gross Jagersdorfu.

Podívejme se teď na některé zajímavé rodové vztahy hraběte Apraxina. Jeho maminka, Natálie Ivanovna kn. Odojevská byla sestřenicí Ilji Andrejeviče hr. Tolstého (1797-1820) - dědečka známého ruského spisovatele Lva Nikolajeviče hr. Tolstého. Bratr jeho otce (tedy strýc - Petr Fjodorovič hr. Apraxin) byl ženat s Jelizavetou Kirilovnou hr. Razumovskou. Ona byla neteří favorita (později i manžela) carevny Alžběty, Alexeje Grigorjeviče hr. Razumovského. Bratr hraběnky Razumovské, Grigorij Kirilovič (1758-1838), byl zakladatelem linie, která žila na Moravě až do roku 1945 (drželi panství Horní Vikštejna Melč). Velice zajímavý článek o této linii je možné najít ve Zpravodaji KGHO č.24 (článek Jiřího Stibora). Další bratr Andrej Kirilovič (+1836) obdržel knížecí stav. Byl vyslancem Ruska u vídeňského dvora. On podepsal za Rusko závěrečný dokument Vídeňského kongresu. Jeho první manželka pocházela také z řad šlechty usedlé v Čechách. Byla jí Alžběta hraběnka z Thun-Hohensteina (+1806).

Pro českou genealogii je zajímavá sestřenice manžela hraběnky Valdštejnové - Sofie Petrovna hr. Apraxinová (zemřela roku 1802 v Praze). Ona byla první manželkou Jana Nepomuka hr. Nostitze-Rieneck (1768-1840). Jejich sňatek se uskutečnil roku 1797 v Karlsruhe. V manželství se narodili dva synové a dvě dcery. Synové zemřeli v dětství. Jedna z dcer - Adelaida (1802-1887) zemřela svobodná v Praze. Její sestra Alžběta (1799-1884) byla ženou hraběte Filipa Karla z Greiffenklau. Otcem Jana Nepomuka, polního podmaršálka, komtura řádu Marie Teresie a Sv. Anny I.tř., byl nejvyšším purkrabím a presidentem gubernia František Antonín hr. Nostitz-Reineck (1725-1794) a matkou Alžběta hr. Krakovská z Kolovrat, sv. paní z Újezda (1728-1815). Mladý Jan Nepomuk vyrůstal v rodině osvíceného šlechtice. Jeho otec propagoval moderní pojetí života (např. nechal očkovat své děti a jako první v Čechách dal na svém zámku v Měšicích instalovat hromosvod). V roce 1781 dal vystavět v Praze známé Nostitzovo (dnes Stavovské) divadlo. Jeho synové se pod vlivem svých učitelů, Františka Martina Pelcla a Josefa Dobrovského, jistě přiblížili k českému národnímu hnutí. Je plně možné, že tyto myšlenky všeslovanské vzájemnosti, mohly sehrát svou roli ve výběru jeho první manželky.

Vraťme se nyní zpět k Marii Alexandře hr. Valdštejnové. Synové polního maršála Rumjanceva (bratranci hr. Valdštejnové) zaujali významná místa ve státní i vojenské službě. Nejstarší Michail (+1806) se zúčastnil tažení generalisima Suvorova do Itálie. Jako major ruské armády byl vyznamenán rytířským řádem Marie Teresie. Jeho bratři sloužili ve státních funkcích. Hrabě Nikolaj Petrovič (1754-1826) byl ministrem obchodu a kancléřem. Byl to vzdělaný člověk, který díky svému značnému majetku podporoval rozvoj vědy v Rusku. Profesionálně se zabýval paleografií a historií. Jeho bratr Sergej (+1838) byl skutečným tajným radou a senátorem. Protože nikdo z nich nebyl ženat, vyhasla jimi hraběcí linie rodu Rumjancevových. Nevlastní bratr hr. Valdštejnové / Alexandr Jurievič kn. Trubecký (1765-1805) byl sice ženat, děti však z manželství nevzešly. Nevlastní sestra Praskovja Jurijevna kn. Trubecká (1765-1848) byla provdána dvakrát. Prvním manželem byl generálmajor Fjodor Sergejevič kn. Gagarin (+1794), druhý byl pak plukovník Petr Alexandrovič Kologrivov. Oba sourozenci hr. Valdštejnové měli bratrance Petra Sergejeviče kn. Trubeckého (1760-1817), otce významného vůdce děkabristů / Sergeje Petroviče kn. Trubeckého (1790-1860).

Manželství Marie Alexandry hr. Valdštejnové a Ivana Alexejeviče hr. Apraxina bylo obdařeno čtyřmi syny a jedinou dcerou (manželka senátora Nikolaje Petroviče Novosilceva). Jejich tři synové zachovali hojné potomstvo, takže lze soudit o tom, že se oba manželé stali prarodiči linie, která žila i ve dvacátém století.

Do poměrně poklidného života rodiny musela jistě velmi citelně zasáhnout válka proti Napoleonovi. V řadách ruské armády bojovali nejenom synové hraběnky Valdštejnové, ale zároveň i mnozí příbuzní. V prvním velkém střetnutí - v bitvě u Slavkova, bojoval muž sestry hr. Apraxina, francouzský emigrant v ruských službách, plukovník Preobraženského pluku Karel markýz de Villers, který zde padl. Zároveň zde bojoval i jeden ze synů hr. Valdštejnové a syn její nevlastní sestry kn. Trubecké , kníže Fjodor Fjodorovič Gagarin (v řadách kavalerdgardského pluku). Protože se mi nepodařilo zjistit křestní jméno mladého dělostřeleckého důstojníka Apraxina, vycházel jsem pouze z rodokmenu a zde je možné usuzovat na Vasilije (bylo mu v té době okolo 20 let), který byl vojákem. Tento mladý Apraxin je zobrazen na obraze malíře Fracoise Gerarda, jak se opírá o lafetu rozbitého děla. Gerard maloval tento obraz na Napoleonovu objednávku a dokončil jej roku 1808. Sám u Slavkova nebyl a proto jeho obraz, byť do detailu pečlivě provedený, postrádá autentičnosti. Obraz však měl splnit především glorifikační účel pro osobu Napoleona Bonaparte.

Zastavme se nyní u osobnosti Fjodora Fjodoroviče kn. Gagarina (1792-1863). Kníže Gagarin dosáhl svou statečností během napoleonských válek mezi ruskými vojáky veliké popularity. Stal se plukovníkem Pavlogradského husarského pluku. Byl to velmi zajímavý a svobodomyslný člověk, který miloval život v jeho nejširším pojetí. Později, už jako generál, byl znám svými milostnými avantýrami a souboji. Byl však přijímán i mezi mladými literáty a básníky. Jeho sestra Věra, byla manželkou známého ruského básníka Petra Andrejeviče kn. Vjazemského. U nich svobodný kníže Gagarin zemřel. Druhá jeho sestra Naděžda, byla provdána za Borise Antonoviče kn. Červertinského. Také on jako mladík bojoval v řadách kavalerdgardského pluku v bitvě u Slavkova. Byl velmi dobrým přítelem básníka a husarského generála Denise Vasiljeviče Davidova. Sestra knížete Červertinského, Marie Antonovna (+1854) byla velice krásnou ženou - zamiloval se do ní i samotný car Alexandr I.

Jak již bylo v článku konstatováno, teta nevlastního otce hraběnky Valdštejnové - Praskovja Jurijevna kn. Trubecká (+1767) byla babičkou manželky 8. knížete z Dietrichsteina. Podívejme se nyní podrobněji na tyto rodové souvislosti.

Praskovja Jurijevna kn. Trubecká byla manželkou polního maršála Petra Semenoviče hr. Saltykova (1700-1772). Byla to opět jedna z významných postav ruské historie. Právě on porazil Friedricha II. v bitvě u Kunnersdorfu (1.8.1759). Jejich dcera Kateřina se provdala za Andreje Petroviče hr. Šuvalova (1744-1789), rytířé řádu Sv. Ondřeje a Vladimíra I. st. Jeho otec a strýc patřili k nejpřednějším postavám dvora carevny Alžběty. Dcera obou manželů Alexandra Andrejevna hr. Šuvalovová (1775-1847) se provdala v Petrohradě za vyslance Rakouska, Františka Josefa 8. knížete z Dietrichsteina (1767-1854). Manželství však, vzhledem k Dietrichsteinově přelétavosti, nebylo příliš šťastné, po několika letech se prakticky rozpadlo a Alexandra žila převážně v Itálii. Na konci života žil kníže v Anglii a proslul jako mecenáš věd a umění. Anglie se mu stala vzorem moderního státoprávního uspořádání. Vedle toho čerpal řadu znalostí z ekonomiky a na svých panstvích úspěšně prosazoval moderní průmyslové metody.

Kníže Dietrichstein byl nepochybně velmi talentovaný a vzdělaný muž, ale zároveň pyšný aristokrat. Dokázal dát své pohrdání najevo i mocným politikům, např. kancléři Metternichovi i jeho policejnímu ministrovi hr. Sedlnitzkému. Způsobil svým chováním řadu politických a společenských skandálů. Jejich vrcholem bylo odmítnutí Řádu zlatého rouna. Jediný syn Josef (1798-1858), který se v tomto manželství narodil, byl vychovaný v Anglii a obeznámený s úspěchy britského průmyslu. Stal se jedním z iniciátorů založení Jednoty ku povznesení průmyslu v Čechách. Se svou manželkou Gabrielou Wratislavovou hr. z Mitrowicz (1804-1880) neměl mužského potomka, pouze čtyři dcery, mezi které byl obrovský dietrichsteinský majetek rozdělen.

Čtvrtá dcera, Alexandrina (1824-1906), se provdala za hraběte Alexandra z Mensdorff-Pouilly (1813-1871). Ten si nechal v roce 1869 císařem potvrdit dědictví jména, erbu a titulu vymřelých Dietrichsteinů. Byl pobočníkem císaře Františka Josefa I., později vyslancem v Petrohradě, pobýval v Anglii a od roku 1860 působil jako mimořádný vyslanec ve Švédsku. Stává se rakouským ministrem zahraničních věcí (podal demisi roku 1866). Jeho syn Hugo Alfons (1858-1920) se také oženil s ruskou šlechtičnou. Jeho ženou se stala kněžna Olga Alexandrovna Dolgoruká (1873-1945). Při podrobném průzkumu ruských rodokmenů knížat Dolgorukých jsem přišel k závěru, že babička kněžny Olgy byla vnučkou hraběte Apraxina a hraběnky Valdštejnové. Kněžna Olga byla vzdálenou příbuznou druhé manželky cara Alexandra II. Tyto rodové vztahy je možné sledovat na tabulce č.X.. Jediný syn knížete Huga Alfonse a kněžny Olgy - Alexandr (1899-1964) byl posledním nositelem jména Dietrichstein.

Na závěr svého článku bych se chtěl podrobněji zmínit o rodině Šuvalovů, ze které, jak bylo výše konstatováno, pochází manželka 8. knížete z Dietrichsteina. Tato rodina se nemůže pyšnit dlouhou rodovou historií. Její členové se však vypracovali mezi špičku ruské aristokracie v době vlády cara Petra I. a především v období panování jeho dcery carevny Alžběty Petrovny. Rod Šuvalovů pochází z Kostromské oblasti, kde se vyskytují členové této rodiny již v 16. století. Patří k drobné, nebohaté šlechtě. První významnější člen rodiny se vyskytuje až v době panování cara Petra I. - byl to Ivan Matvějevič (+1736), který v armádě dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem Vyborgu. V období panování cara Petra II. byl povýšen na generálmajora a dostává řád Sv. A. Něvského. Díky tomuto vzestupu se jeho synové, Alexandr a Petr, dostali ke dvoru (sloužili jako důstojníci v Preobraženském pluku).

Po smrti cara Petra I. (+1725) vznikla v Rusku velice nepřehledná situace následnictví. Car Petr I. nezanechal závěť ve které by určil svého nástupce. V této situaci samozřejmě začaly hrát důležitou roli různé dvorní kliky podporované gardovými pluky, o které se mohli noví pretendenti trůnu opírat. Ve velice krátké době se na ruském trůnu vystřídalo několik panovníků - Kateřina I (1725-1727), Petr II. (1727-1730), Anna I. (1730-1740) a Ivan VI. (1740-listopad 1741). Dne 25.listopadu 1741 se opět palácovým převratem za pomoci gardových pluků dostává na trůn Alžběta I. (1741-1761). V tomto převratu sehráli klíčovou roli vojáci a důstojníci grenadýrské roty Preobraženského pluku. V čele stáli důstojníci Alexeju Razumovský, bratři Šuvalovové a Michail Vorovcov. Carevna Alžběta I. povýšila tyto důstojníky do ruského hraběcího stavu a ostatní vojáky, kteří nebyli šlechtici, povýšila do šlechtického stavu. Setkáváme se tak v historii k ojedinělému hromadnému povýšení něšlechticů mezi šlechtu (cca 220 osob). Toto povýšení se také odrazilo v heraldické symbolice. Všichni nově povýšení dostali do znaku vedle osobního symbolu i společnou heraldickou figuru, vyjadřující tyto jejich zásluhy. Jednalo se o stříbrnou krokev se třemi hořícími granáty, doprovázenou třemi stříbrnými hvězdami na černém pozadí.

Bratři Šuvalovové se po palácovém převratu zařadili mezi nejbližší přátelé carevny Alžběty I., která jim prokazovala velikou přízeň. Alexandr dostává hodnost polního maršála a řídí carevninu tajnou kancelář, jeho bratr Petr se stává presidentem válečné rady a polním maršálem. Nelze opomenout i jejich bratrance Ivana Ivanoviče (1727-1797). Tento muž je zajímavý tím, že se stal zakladatelem Moskevské university (roku 1755). Díky přízni carevny se rodina Šuvalovů zařadila mezi nejvýznamnější ruskou aristokracii svázanou s carským dvorem. S jejich potomky (především Petra) se setkáváme v nejvyšších funkcích ruské říše. Bratři hraběnky Alexandry Andrejevny (provdané z Dietrichsteina) byli generálními pobočníky - bratr Petr cara Pavla I. a bratr Pavel, cara Alexandra I.. Jejich starší sestra Praskovja (1767-1828) se provdala opět do rodiny knížat Golycinů. Její manžel Michail Andrejevič kn. Golycin (1765-1812) byl synem bratra švagrové hraběte Františka Josefa Valdštejna.

Pozorný čtenář vidí, jak blízce byly svázány významné ruské šlechtické rodiny. Díky těmto rodinným vztahům se vytváří úzká vládnoucí skupina ruské společnosti, tvořící jádro carského dvora. Se členy těchto rodin se setkáváme v nejvyšších dvorských a státních funkcích ruské říše.

... konec ukázky ...