Málokteré periodikum se může pochlubit, že vychází čtyři desítky let. Kdybychom byli formalisté, tak bychom toto výročí vzali za důvod k zamyšlení nad posláním našich zájmových oborů a hodnotili dosažené výsledky. Čeho jsme dosáhli, co všechno nové jsme zveřejnili a jaké si z toho vzít poučení do dalších let. Probíráme-li však tři čtvrtě metru vysokou pyramidu, kterou tvoří svázané na sebe naskládané ročníky našeho periodika, těžko nalezneme nějaký trend vývoje vnitřního obsahu. Nápadným bude především zvyšování kvality tisku, zatímco zaměření a obsah vykazovaly po celou tuto dobu vyrovnanou odbornou úroveň. Nepochybně zásluhu na našem počátku měl osudový rok l968. Tehdejší politické a společenské uvolnění otevřelo cestu i takovým historickým disciplínám, jako byla heraldika a genealogie, vědy, nebo lépe řečeno pavědy, které podle tehdejšího ideologického klišé neměly vztah k marxistickému zkoumání dějin a jejich prezentace byla tak vzdálena poučkám historického materializmu, že mocipánům tehdejší vědy ozdobeným všelijakými tituly akademiků, nestálo ani za to, aby mocensky příliš zasahovali. Tehdy ruku v ruce se sdružili milovníci našich oborů amatéři a profesionálové tradičního pojetí historie z pohledu heraldiky, která dlouho převažovala nad genealogií. Útulek jim poskytlo venkovské muzeum. Muzeum těžby zlata v Jílovém, které mělo tu výhodu, že ač v zájmové oblasti hlavního města Prahy, přeci jenom unikalo pozornosti bdělých strážců socialistické vědy. Jako na potvoru tam dostal umístěnku čerstvě promovaný historik Milan Zárybnický. Nalezl i organizační formu jak vyzrát nad dozorem státní správy ve sféře společenských a odborných organizací a spolků. Do rámce tzv. "Kruhu spolupracovníků muzea" propašoval navenek nenápadnou "Heraldickou sekci". Se svými přáteli se přihlásil k odkazu všestranného umělce Břetislava Štorma a přitáhl ke spolupráci jako ideové a odborné kapacity již desítiletí v literatuře a výtvarném umění heraldiky působící osobnosti, jako byl Adolf F.J.Karlovský, Josef Milde, Jiří Louda, Zdeněk M.Zenger a řadu dalších. Plejáda autorů, kteří se shromáždili u tenkráte jediného periodika tohoto druhu se stále rozrůstala. Vedle výtvarného pojetí erbů se na stránkách objevovaly i zásadní historické úvahy k městské heraldice (Jozef Novák, Jiří Louda, Pavel Šafařík). Po mnoha letech se opět objevily statě věnované církevní heraldice (Dr. Pavel R.Pokorný). Dokonce se podařilo do obsahu propašovat i krátké statě nestora naší šlechty heraldika a vlastence knížete Karla Schwarzenberga, který v té době již žil s rodinou ve Vídni.
Po prvních pěti letech již nabyla činnost sdružení natolik na váze, že se označovala již jako samostatná Heraldická sekce při Muzeu těžby zlata v Jílovém a vedle již zmíněného zpravodaje začala vydávat Ročenky ( tzv. Jílovská Minucí ). Tyto tzv.Ročenky měly velmi vysoký ohlas jak mezi členy společnosti, tak i mezi širokou laickou i odbornou veřejností. Je zajímavé, že některé tituly by se mohly i dnes reeditovat a byl by o ně velký zájem. Objevují se nové, i když již odborně vyspělé osobnosti, jako Jiří Bílek, Karel Vyšín, A. V. Holejšovský. Periodikum je již označováno jako bulletin pro pomocné a vzápětí základní vědy historické. Výtvarná úroveň stoupala. Kreslíři jako Zdirad J.K.Čech, Emil Konopásek a Milan Plzák nacházeli v erbovnictví svérázný styl respektující jak historické vzory, tak i obohacení osobního projevu autorů. Z.M.Zenger pak spojil výtvarný projev s invencí kvalitního historiografa.
Aniž bychom podceňovali dosavadní vývoj v heraldických výsledcích v prvním desítiletí, přeci jenom řada z nich se propracovávala k přispívání a řešení širších historiografických problémů, samozřejmě vždy ve vztahu k heraldice. Téměř monografické práce V.V.Štěcha (Heraldická tvorba v průběhu století) a pisatele tohoto příspěvku (o Miseronech z Lisonu, jejich díla u dvora Rudolfa II. a jeho nástupců), jen dokreslují nově nastoupený trend. Objevují se noví mladí autoři (J.Strnad, J.Tovačovský, S. Kasík), kteří v mladistvém zápalu nalézají bílá místa a nepopsané souvislosti vztahu heraldiky a genealogie.
Přelomovým se stává rok 1983. Z ideologických důvodů je zrušena Genealogická společnost v Praze a spojuje se s naší Heraldickou sekcí, kterou stále ještě zastřešuje muzeum v Jílovém. Nicméně bdělému oku stranických funkcionářů se doneslo, že okolo muzea v Jílovém je soustředěno jakési společenství, které není zrovna konformní materialistickému pojetí dějin a zabývá se jakýmisi přežitky feudální třídně rozvrstvené společnosti. Tehdy jediným členem Komunistické strany v našem vedení byl vysloužilý policejní úředník Julius Kokoška. Ten mě informoval, že je třeba zajít na městský výbor KSČ jinak, že bychom měli potíže. Tam mně také doprovodil a aniž bylo možno mnoho vysvětlovat mi bylo sděleno, že z ideových důvodů je nezbytné, pokud chceme pokračovat v činnosti, aby předsedou se stal Dr.Josef Haubelt, docent na katedře historie filosofické fakulty Karlovy university. V souvislosti s heraldikou jsem o něm dosud nic neslyšel ani v literatuře nic nečetl a byl osobou v našich kruzích zcela neznámou. Stal se tedy z vůle některých soudruhů z městského výboru KSČ předsedou naší společnosti.
Dá se říci, že s největší pravděpodobností právě záštitou této osoby, která měla důvěru politických orgánů, mohlo se naše společenství nerušeně věnovat všem směrům heraldiky, obohacené navíc o genealogii ze zrušené společnosti. Muzeum v Jílovém však neuhájilo další záštitu a tak po delším vyjednávání došlo ke kuriozní situaci. Stali jsme se "Klubem historiografie základní organizace Svazarmu č.4002 v Praze". Na vysvětlenou, Svazarm byl za totality společenskou organizací pod názvem Svaz pro spolupráci s armádou. Dá se však konstatovat, že politické vedení nikterak do práce a publikace výsledků v heraldice a genealogii nezasahovalo. Vedle dílčích příspěvků byly publikovány do té doby nevídané monografické studie. Jako příklady nám poslouží studie o heraldice na obrazech mistra Theodorika na Karlštejně, životní dráha Jindřicha Matyáše z Thurnu, rodiny vyšší šlechty v Čechách 18. století a několik dalších studii.
To ovšem neušlo pozornosti ideovým strážcům socialistické armády, takže po jakémsi zasedání jsme ztratili záštitu. Vytvoření samostatné organizace nepřipouštělo tehdejší ministerstvo vnitra, s tím, že společenské iniciativy pracujících je možno "svobodně" rozvíjet v rámci odborů. Shodou okolností několik našich členů pracovalo v národním podniku Tesla, závod Praha Strašnice, kde bylo soustředěno několik Klubů pracujících odborářů věnujících se mimo zaměstnání různé zájmové činnosti. Rok 1987 se tak stal rokem ustavení Klubu pro českou heraldiku a genealogii, který kontinuálně navázal se stejnými lidmi a stejným vedením na předcházející téměř dvacet let trvající činnost. Poslední dvě léta totality se již výrazně odrazila i v publikování témat jež doposud podléhala, když nikoliv přímo zákazu, tak deformovaná autocenzurou jejich pisatelů. Tak se dostala na stránky našeho periodika práce prof. Dr. Hugo Rokyty o Metternichovi, práce M.Hlinomaze, V.Palivce a Dr. V.J.Sedláka zaměřující se na českou šlechtu.
S dnešním odstupem téměř dvou desítiletí od r.1989 a s přihlédnutím k současnému obsahu i výpravě našeho periodika, můžeme plně ocenit jaké možnosti se nám otevřely v realizaci naši zájmové činnosti. Zcela přirozeně a logicky se stal Klub samostatnou a nikým neomezovanou a nekontrolovanou suverénní právnickou osobou. Bezproblémově získal oficielní vydavatelské oprávnění, takže Heraldika přestala být takovým trpěným polovičním samizdatem. Dohlížející nejvyšší funkcionáři dosazení v době totality sami odešli a tak se otevřelo široké pole působnosti v badatelské činnosti a uveřejňování nejen výsledků práce, ale i zcela svobodné interpretace vlastních myšlenek a individuálních přístupů. Konec materialistické historiografie se projevil hned v prvních ročnících našeho periodika, kterému jsme ponechali název Heraldika a genealogie, i když ta část našeho sdružení (bývalá Společnost genealogická) se opět osamostatnila. Genealogii jsme si vzali do naši náplně spíše jako pomocnou disciplínou k heraldice, tedy rodopisem zaměřeným do rodových vztahů nositelů erbů.
Stačí porovnat taková témata jako: Poklady a klenotnice zámků, Pojednání o řádu Marie Terezie, Slavatovské palatináty, monografie o johanitech - maltézských rytířích, řádu německých rytířů, studie Bertholda Waldsteina o Markvarticích, Františka Lobkowicze o řádu Zlatého rouna, monografie o Vratislavských biskupech a nakonec nadpřirozených bytostech a bájných tvorech ve světové heraldice. To vše staví náš Klub a naše periodikum Heraldika a genealogie na přední místo jak ve vědě, tak i vysoce odborné zájmové činnosti na přední místo v české kultuře.
[ Zpět ]