Genealogie a Heraldika 1-2/2007 - Ukázka z časopisu č. 2

Článek: Vladimír J. Mrvík - Lichtenštejnské palatináty a erbovní listiny 1)

V úvodu tohoto článku musí autor poděkovat p. Dr. Evelíně Oberhammerové, ředitelce Lichtenštejnského rodinného archivu za její nedocenitelnou pomoc. Bez její osoby by tato studie asi jen stěží vznikla.

V srpnu roku 2006, kdy vznikala tato studie, jsme si připomínali rovných 200 let od formálního zániku Svaté říše římské národa německého. Její zánik s sebou přinesl celou řadu změn nejen ve státních strukturách. Jedním takovýmto zvratem byl i zánik práva palatinátu, striktně vázaného na "úřad" římskoněmeckého císaře. O tuto výsadu tak přišla celá řada šlechtických rodů, mezi nimi i hlava rodu knížat z Lichtenštejna. Tento článek lze tedy chápat jako příspěvek k dvoustému výročí zániku palatinátního práva i praxe v končinách Zemí koruny české.

O právu palatinů (ať již menších nebo větších) zde nebudeme šířeji referovat, jednak to není primárně vytčeným cílem této studie a jednak k této problematice existuje dostatek česky psané literatury, z nichž celá řada (a to i nadprůměrně kvalitních) vyšla na stránkách tohoto periodika 2).

Jistě by bylo velice přínosné i zajímavé vytvořit na základě studií o konkrétním uplatnění palatinátního práva v Českých zemí vytvořit jakýsi registr-rejstřík osob, kteří byli takto u nás nobilitováni. Uveřejněn by mohl být někdy v budoucím čísle "Heraldiky a genealogie". Tento návrh předáváme k další úvaze dalším čtenářům této studie.

Dějiny a struktura Lichtenštejnské dvorní kanceláře ve Vídni a její předchůdci

Určitá centrální řídící instituce knížecího domu vznikla jistě hned po vytvoření ohromného lichtenštejnského pozemkového majetku po bitvě na Bílé hoře (1620), tedy v době vzestupu bratrů Karla, Gundakara a Maxmiliána z Lichtenštejna. Syn Karla I., Karel II. Eusebius jí pak dal konkrétní podobu a zřídil i tzv. hospodářské kolegium složené z několika hospodářských radů. Vlastní dvorní kancelář, a to už pod tímto názvem, lze ovšem doložit až na počátku 18. století po vzniku samostat-ného Knížectví Lichtenštejnska (r. 1719), které povýšil císař Karel VI. po spojení dvou říšských území Schellenberg a Vaduz knížeti Janu Adamu I. V této době do-chází také k vymření tzv. Karolinské větve (1712) a sloučení takřka veškerého rodinného majetku v rukách hlavy gundakarovské větve, na kterou také přešel titul vládnoucího knížete. Byla zřízena jediná centrální spisovna a jediný archiv (pochopitelně vedle spisoven jednotlivých panství a úřadů). Po smrti Josefa Jana Adama pak došlo k úpadku dvorní kanceláře - maršál Josef Václav z Lichtenštejna se nemohl věnovat správě statků - nejprve ji svěřil právě dvorní kanceláři, ale později (po r. 1748) se rozhodl najít jiné řešení. Počátkem 60. let 18. století jmenoval hraběte Františka Chorynského z Ledče plnomocným správcem všech knížecích statků, čímž význam dvorní kanceláře poklesl na minimum. Teprve kníže Alois I. opět obnovil funkce dvorní kanceláře, která dosáhla svého vrcholu za jeho bratra Jana I. To se již ale trvání práva palatinátů v Podunajské monarchii počítalo jen na roky.


Liechtenštejnský erb

Vlastní vnitřní strukturu kanceláře známe až z pozdního kancelářského řádu z 20. června 1815, předpokládáme ale, že odrážela základy vnitřní struktury ze starší doby. V čele stál první (a zároveň nejstarší) dvorní rada, zároveň vedoucí prezidia kanceláře a předseda gremiálních porad v jedné osobě. Hodnostně pod ním stáli tři další dvorní radové a další dva sekretáři. K nižšímu personálu patřili kancelářský revident, protokolista, dva kancelisté a tři kopisté a dva zřízenci. Zásadní záležitosti měl na starost již zmíněný první dvorní rada (záležitosti knížecí rodiny, práv a dě-dických smluv, diplomatických vztahů, nadací či styk s nejvyššími zemskými úřa-dy). Ostatní tři radové měli na starost "jen" hospodářské záležitosti (pokrok v země-dělství, ovocnářství, chov dobytka etc.), přičemž jeden z nich měl vždy na starost chov knížecích koní a knížecí stáje. Kabinetní sekretář doprovázel knížete na jeho pobytu na venkovských statcích, referoval o stavu knížecího dvora, domácího hos-podářství, dvorní kuchyně, hofmistrovského úřadu i finančních záležitostí domu. Existovala i funkce ředitele protokolu, funkce jeho adjunkta a pomocného pracovní-ka registratury. Přesné pokyny pro registraturu - zejména nařízení o předběžném ukládání spisů, o prioraci, řazení a signování spisů upravovala přímo kancelářská instrukce. Funkci archiváře zastával současně ředitel protokolu a registratury. Mezi výčty úředníků dvorní kanceláře se nezřídka setkáme i s českými jmény.

Každá strana i podřízený úřad měl svou žádost adresovat přímo knížeti, ovšem zasílat do rukou dvorní kanceláře, kde bylo podání otevřeno a buď přímo vyřízeno, nebo postoupeno dál knížeti. Kancelář svá vlastní rozhodnutí vyřizovala opět jmé-nem knížete a nad datem s formulí "ad mandantum Serenissimi" 3).

Než přistoupíme k vlastním případům uplatnění práva palatina, zastavme se ještě krátce u podoby a struktury vlastních nobilitačních listin - srovnejme je s nobilitačními listiny královské kanceláře Českého království ze stejného období. Mají takřka totožnou strukturu, avšak liší se v některých částech. Oba typy se shodu-jí ve stylu intitulace (jméno a plný titul vydavatele listiny). Dále následuje v královských listinách arenga (obecná motivace, proč byla listina napsána), ta ale v pozdějších Lichtenštejnských listinách chybí (v listinách Karla I. se ještě omezuje cca na jednu větu)! Místo toho následuje v knížecích listinách velice dlouhá pasáž o právu Lichtenštejnského palatinátu, jeho náplni a jsou zde vyjmenována i všechna jeho potvrzení i polepšení. Tato pasáž zde byla zahrnuta již v době Karla I., kdy zabírala celkem dvě stránky ze sedmi (nobilitace bratří Pergerů); v době barokních nobilitací za Josefa Jana Adama (př. nobilitace Laiterů z Tannenberka) to byla již nejpropracovanější část listiny, a to především po právnické stránce a zabírala víceméně celou polovinu textu (6 stran z 12). Z konceptu listiny pro Františka Antonína Laitera je jasně patrné, že tato část nebyla běžně užívána a vždy se opisovala z určité předlohy (v konceptu je opsána takřka krasopisně bez jakýchkoliv přepisů, narozdíl od zbylých částí). Dále již v obou typech listiny následuje velice stručná narace (konkrétní důvody vzniku nobilitační listiny, často jen "odbyté" formulkou o věrných a dlouhodobých službách, ovšem i u osob, kteří nikdy v Lichtenštejnských službách nepůsobili), adresa (tj. jméno, příp. jména, komu je listina určena) a pak již následuje přímo konkrétní udělený šlechtický titul a predikát. Za nimi pak listina pokračuje dalším obsáhlým odstavcem, kde je popsán udělený erb (blason), často zabírající 1-2 strany. Takřka na samý závěr následuje část totožná s listinami královskými, kde je podrobně obecně vyjmenováno, kde všude smí být udělený erb používán a jakým způsobem se udělené šlechtictví dědí. Listina je pak ukončena obvyk-lými částmi, jako je sankce, koroborace (oznámení o způsobu ověření listiny), subskripce (podpisy a zpečetění) a datace.

Neznáme bohužel konečnou podobu nobilitačních listin, takže nevíme, v jakém stylu bylo provedeno vymalování uděleného znaku. Je ovšem velice pravděpodobné, že v knížecí kanceláři neměli pro tyto účely žádného stálého specializovaného úředníka, ale pro tyto případy si jej jednorázově najímali - je dost možné, že právě z královské kanceláře.

Hlavy knížecího Domu do roku 1806:

J.J. Karel I. (3.9. 1608-12.2. 1632)
J.J. Karel II. Eusebius (12.2. 1632 - 2.2. 1684)
J.J. Jan Adam I. Ondřej (2.2. 1684-16.6. 1712)
J.J. Jan Antonín Florián (16.6.1712-10.10.1721)
J.J. Josef Jan Adam (10.10. 1721-17.12. 1732)
J.J. Jan Nepomuk Karel (17.12. 1732- 22.12. 1748)
J.J. Josef Václav Vavřinec (22.12. 1748 - 10.2. 1772)
J.J. František Josef I. (10.2. 1772-18.8. 1781)
J.J. Alois I. Josef (18.8. 1781 - 24.3. 1805)
J.J. Jan I. Josef (24.3. 1805 - 20.4. 1836)

VÝKON PALATINÁTNÍHO PRÁVA

1. KAROLINSKÁ VĚTEV

Právo palatinátu udělil Karlovi I. z Lichtenštejna 30. března 1607 tehdejší císař Rudolf II. svým diplomem vydaným v Praze - jeho originál je dnes uložen v Domá-cím archivu panujícího Domu knížat z Lichtenštejna ve Vaduzu. Jednalo se o dědičné právo pro Karla z Lichtenštejna a pro jeho mužské potomky v budoucnu podle platné a císařem potvrzené rodinné dědičné smlouvy (míněna je rodinná smlouva mezi bratry Karlem, Maxmiliánem a Gundakarem z 29. 9. 1606 upravující dědictví) - právo palatinátu má mít vždy hlava rodu až do vymření celé rodiny. Diplom obsahuje přesný výčet, na co se toto právo palatinátu vztahuje 4):
1. oprávnění jmenovat veřejné notáře
2. právo legitimizovat nemanželské osoby šlechtického i občanského stavu (ovšem kromě knížat, hrabat a svobodných pánů)
3. oprávnění vynětí a zrovnoprávnění z otcovské moci stejně jako z poddanství stejně jako omilostnění odsouzených osob
4. oprávnění udělovat znaky a predikáty osobám všech stavů
5. zplnomocnění vyhotovovat plnomocné opisy listin a jejich ověřování

Vedle těchto základních práv Diplom ještě vypočítává další práva - právo razit vlastní mince, přenechání dědičného fiskálního práva, vzdání se uplatňování práva odúmrti na lenních statcích v držení rodu, právo výběru daní z výčepu alkoholických nápojů, právo k zřizování nových krčem, přenechání horního regálu, soudnictví a výkon lenního práva na lichtenštejnských statcích, zplnomocnění k výběru určitých daní od poddaných a konečně právo opevňovat zámky. Všechny tyto výsady a pra-vomoci byly pak až do zisku suverénního území ve Svaté říši římské (1719) hlavní oporou (a prestiží) knížecí moci a pochopitelně i hlavní náplní knížecího titulu.

DOLOŽENÉ PŘÍPADY:

10.9. 1611 - bratři Samuel a Jakub Pergerovi

O Samuelovi Pergerovi a jeho bratru Jakubovi nevíme bohužel nic bližšího, pouze to, že Samuel působil ve službách knížecího Domu. Popis znaku v konceptu udělené listiny názorně svědčí o neustálenosti (a takřka absenci) pravidel blasonování - např. štít je zde uveden jako černý čtvrcený (!) namísto černo-modro čtvrceného, jednotlivá pole štítu jsou popisována v pořadí 4.-1.-3.-2. a nejsou označena čísly, ale slovně (např. přední spodní pole, horní zadní pole apod.) a kupříkladu u popisu 2. a 3. pole je užit zajímavý opis - 3 modré kosmé kůly (sic!) a mezi nimi 2 stříbrné kosmé kůly etc.

znak: černo-modře čtvrcený štít. V jeho 1. poli na strmém zeleném pahorku doleva hledící zlatý gryf stojící vzpřímeně na zadních s červeným vyplazeným jazykem mající nad hlavou zvednutou přední pravou tlapu a v ní drží modrý napřažený meč. Ve 2. poli 2 šikmá stříbrná břevna. Ve 3. poli 2 kosmá stříbrná břevna. Ve 4. poli na strmém zeleném pahorku stojí doprava hledící zlatý gryf stojící na zadních s červeným vyplazeným jazykem mající zvednutou pravou přední tlapu nad hlavu a v ní drží modrý napřažený meč. Nad štítem turnajská přilba doprava hledící se stříbrno-modrou točenicí, feflíky a přikrývadly. Klenot: Vyrůstající doprava hledící 7).


Erb Pergerů

8.5. 1623 - Hayd von Tübingen

Jan Jiří Hayd byl původem vojenský sekretář narozený ve městě Tübingen. Nejprve působil v Uhrách a později v císařské armádě ve II. stavovském povstání a na Bílé hoře jako armádní písař. Později se stal správcem proviantu a nakonec byl jmenován plukovním sekretářem v císařských službách.

znak: Ve zlatém štítu u spodu zelené trojvrší, z něhož vyrůstá obrněný rytíř s černým kyrysem, černým knírem a helmicí se čtyřmi pery (zeleným stříbrným-zeleným-stříbrným), s taseným malchusem (jednosečným mečem) v pozdvižené pravé ruce. Na levé paži, ve které drží kopí hrotem vzhůru, má zavěšen zlatý štít s červeným lemem tvarovaný do podoby lidského obličeje. Nad štítem je korunovaná turnajská helma doprava hledící. Přikrývadla zlato-černá. Klenot: rostoucí rytíř jako ve štítě mezi dvěmi otevřenými orlími křídly, pravým zeleno-zlatě děleným, levým zlato-zeleně děleným 8).


Erb J. J. Haydna von Tübingen

... konec ukázky ...

Poznámky:
1) Autorem ilustrací erbů jsou Miroslav Baroch a Jaroslav Tovačovský
2) Zásadní studií k palatinátnímu právu představuje práce Vl.J. Sedláka, Vývoj komitivy lateránských palatinů, in: HaG 1988/3 a KOLÁŘ, MARTIN-SEDLÁČEK, AUGUST, Českomoravská heraldika I., Praha 1902, s. 44-49; dále KASÍK, STANISLAV, Slavatovské palatináty, in: HaG 1993/1; ZÁLOHA, J.-SEDLÁK, VL.J., Eggenberské a Schwarzenberské nobilitační diplomy, in: HaG 1988-1989; PŘIBYL, ANTONÍN, Palatináty a erbovní listiny, in: HaG 1/1983; SVÁTEK, J., Erby z dvorské kanceláře frýdlantského vévodství, in: Heraldická ročenka 1977
3) Obršlík, J.-Voldán, V., Lichtenštejnská dvorní kancelář (1492)1596-1926, inventář, MZA Brno 1960, ev.č. 118, s. XIV-XVII
4) GRITZNER, MAXIMILIAN, Standeserhebungen und Gnadenakte deutscher Landesfürsten bd. 2, Zhořelec 1881, s. 563
5) ARNDT, JÜRGEN, Hofpfalzgrafen-Register, Neustadt an der Aisch 1964, s. 45-46
6) GRITZNER, MAXIMILIAN, Standeserhebungen und Gnadenakte deutscher Landesfürsten bd. 2, Zhořelec 1881, s. 563
7) Hausarchiv der regierenden Fürsten von und zu Liechtenstein, Vaduzská část, kt. 34
8) Hausarchiv der regierenden Fürsten von und zu Liechtenstein, Vaduzská část, kt. 34

[ Zpět ]

Kontakt | Úvod | Novinky

© 2007 Klub pro českou heraldiku a genealogii