V posledních letech došlo k uvědomění si, že dějiny země nejsou tvořeny jen panovníky či presidenty, ale také významnými šlechtickými rody. Úspěšně na to navazuje kniha Mgr. Vladimíra Březiny, kterou vydal Bohumír Němec v nakladatelství a vydavatelství Veduta.
Ačkoliv z komerčních důvodů zní název Rytířský stav v Čechách a na Moravě v ranném novověku, obsah tohoto tvoří jen 26 stran. Dalších téměř 120 tvoří dějiny rodu Bukůvků. Tato část je velmi přesvědčivá a pečlivá. V obecné části je však řada nepřehlédnutelných nepřesností.
Na str. 12 se autor pokouší o kategorizaci nižší šlechty hledáním rozdílů. (Škoda, že se zde neřídil starší literaturou včetně nedávno vyšlé knihy Jana Županiče: „Nová šlechta
Rakouského císařství“, Praha 2006, kde je i starší doba precizně rozebrána.) Rozdíly mezi rytíři, zemany, vladyky a panoši. Ve skutečnosti byly rozdíly spíše jen majetkové a prokazatelným stářím rodu. Oficiální titul nižšího šlechtice před Obnoveným zřízením zemským vydaným v Čechách v roce 1627 a na Moravě roku 1628 byl „Urozený a statečný vladyka“. (Na rozdíl od člena panského stavu, který byl „Vysoce urozený“.) Šlo o oficiální tituly. Nejvýše nestál pasovaný rytíř jak uvádí. Též titul zeman, spíše označení, je od „zeměnné“ a původně zahrnoval šlechtice nižšího i vyššího, který držel půdu, později se přechyloval na nižší šlechtu, ale nenabyl oficiality. (Známe příklad z konce 16. století, kdy rozkacený sedlák označil vladyku Hysrleho z Chodů slovy „zemánku us....“, za což jej tento zastřelil a musel majiteli sedláka zaplatit náhradu.) Většina nízké šlechty deskové (zpupné, alodifikační) statky neměla a dělala správce, služebníky a později i úředníky zámožnější šlechtě. (U Rožmberků, kteří vedli vlastní dvůr překračoval počet šlechticů jim sloužících 80).
Panoš byl výraz pro šlechtice, který v 7 letech šel k zámožnějšímu šlechtici se učit válečnému řemeslu a též pro měšťana s erbem přijatého mezi šlechtu vladyckého stavu, po tři generace se tituloval „slovutný panoše“, než byl vladykou se všemi právy. Mohl mít pozemkový majetek (už i jako svobodný mešťan). V tom se Vladimir Březina rovněž mýlí. Na téže straně hovoří o erbovních měšťanech s přídomkem, jež mohli požádat o propuštění z poddanství. Nikoliv. Měšťané s erbem byli chápáni co poddaní krále, svobodní (město přece „přinášelo svobodu“), tedy obdoba svobodníků.
Na str. 16 k době po 2. polovině 16. století uvádí: „...zejména se šlechta bránila kupování titulů“. Titul nebylo možné koupit. Opakuje se jen nešvar, tolik tradovaný.
Z jinak velmi přínosné a téměř bezchybné knihy Jana Županiče cit. shora přebírá např. na str. 15 a 31 výraz „novožitná“ šlechta jako protějšek ke „starožitná“. Správný je vžitý „novoštítná“, který ostatně též v úvodu užil. Šlechtu v té době lze dělit na původní (užívající jméno, resp. přídomek a erb od nepaměti) a šlechtu jíž byla udělena panovníkovým diplomem (dělo se od dob Karla IV. zhusta pak od 15. a 16. století).
Na str. 23 uvádí: „Obnovené zřízení zemské sice nezrušilo právo přijímat nové povýšence do svého stavu, ale často se v pramenech setkáváme s tím, že přijetí bylo provedeno na přímluvu císaře, na Moravě pak kardinála Fr. Ditrichsteina“. Nelze souhlasit. OZZ v Čechách 1627 a na Moravě 1628 nastoluje absolutismus. Je to panovník kdo povyšuje mezi šlechtu (nikoliv stavy), navíc může povýšeného upřednostnit před rody starožitnými.
I když v pozn. 1. (s. 110) uvádí jak přistupoval k psaní zažitých jmen, nevyvaroval se nepřesností. Např. str. 82 u Žofie Benetové z Nečtin má být Benedová, či str. 89 Marie Rebeky hr. Kokořové má být Kokořovské a pod.
Hlavní část, tedy dějiny významného rodu Bukůvků jsou napsány s erudicí a bezchybně. Na str. 108 zařadil i stať o zchudlých větvích rodu, hlásících se ke společnému původu. I Josef Dolejší v knize Rytíři a dámy papežských řádů, Praha 2007, s. 52 uvádí pana Langera z Vídně pátrajícího po předcích Langerech z Langendorfu na severní Moravě, které na str. 84 jako příbuzné Bukůvků uvádí i Vl. Březina. Podobná je situace Antonie Braunerové, roz. Langerové, matky Hedviky Černínové, snachy zchudlého statkáře, hostinského a řezníka Černína ve Slezských Jakubčovicích u Opavy. Práce Vl. Březiny tak otevírá i možnosti postupného doplňování naší historie.
Kniha o dějinách Bukůvků z Bukůvky je přes výhrady v obecné části vesměs přínosná a lze ji čtenářské obci doporučit.
[ Zpět ]